12. Další nepovedený lov

10.01.2010 19:33

 

Vypráví Bella:

Sledovala jsem vystrašeně Briana, jak se chystá rozběhnout za svou kořistí. Přeci nemůžu jen tak nečinně přihlížet, jak chce někoho zabít. Musím tomu člověku zachránit život. Věděla jsem, že tím riskuji svůj vlastní, ale nechtěla jsem, aby zabil nějakého nevinného člověka, když tomu mohu zabránit, a když vím, že se chtěl začít živit krví zvířat. Přeci nenechám někoho zemřít jen kvůli své hloupé chybě. Byla jsem hloupá, že jsem předtím nezkontrolovala okolí.

 

Celé mé uvažování trvalo sotva vteřinu, ale během té už se stihl Brian rozběhnout za svou křehkou nádherně vonící kořistí. Rychle jsem se rozběhla a snažila se ho dohnat. Popoháněla mě odhodlanost. Běžela jsem snad rychlostí světla a během vteřiny jsem byla jen pár kroků od útočícího Briana. Věděla jsem, že jakmile začne jednou upír lovit, ztratí veškerou svou kontrolu a nepoznal by v tu chvíli ani vlastní matku. I přes vědomí, že mi hrozí smrt, jsem se vymrštila do vzduchu a skočila mu na záda. Doufala jsem, že ho to natolik rozptýlí, že přestane lovit. Jak jsem očekávala, Brian ihned ztuhnul a strašlivě zavrčel. Odhodil mě ze svých zad a já jsem tělem narazila do stromu, o který jsem se zastavila. Než jsem se nadála, už stál Brian u mě, a jak se zdálo, žízeň mu natolik zatemnila mozek, že mě vážně nepoznával.

Vstala jsem rychle ze země a postavila se Brianovi čelem. Ten se předklonil a hrozivě zavrčel. Zbývala mi poslední možnost, jak toho člověka ochránit, jenže na to bych se musela pekelně soustředit a to bylo v tuhle chvíli nebezpečné.

 

Vítr znovu zafoukal z jihu a přinesl sebou vůni toho člověka. Brian slastně nasál vzduch a odklonil se ode mě. Hrozivě jsem na něj zavrčela. Otočil se zpátky a zpoza vyceněných zubů mu vycházelo zlostné mručení. Musela jsem to zkusit. Zavřela jsem oči a soustředila se na vítr, který okolo mě pofukoval. Soustředila jsem se a snažila se vítr otočit, aby foukal z druhé strany a odvál tak vůni toho bezbranného člověka, co nejdál od krvelačného upíra, prahnoucího po jeho krvi. Podařilo se, vítr se zvedl a začal foukat z druhé strany.

Otevřela jsem oči a uviděla, jak se jen Brianovo tělo vymrštilo do vzduchu směrem ke mně. Připravila jsem se na náraz a možnou smrt. Raději jsem zavřela oči. Najednou se odněkud ozval hrozný řev, ale nepatřil ani Brainovi ani mě. Prudce jsem se otočila a viděla jen rozmazanou šmouhu. Najednou už přede mnou Brian nestál. Zmateně jsem se podívala okolo sebe a uviděla Edwarda, jak pevně tiskne k zemi Briana, který se mu snaží ze všech sil vysmeknout. Najednou se okolo mě mihly tři postavy, v kterých jsem rozpoznala Jaspera, Emmetta a Rosalii. Jasper s Emmettem šli okamžitě na pomoc Edwardovi a snažili se zklidnit Briana, který sebou neustále vztekle házel a snažil se vymanit z Edwardova ocelového sevření.

 

„Bello! Bello! Jsi v pořádku?“ Třásla se mnou Rosalie. Stála jsem ztuhlá a pozorovala Briana, který se mi právě pokusil vzít život. Viděla jsem, že už se vzpamatoval, ale Edward ho neustále pevně tisknul k zemi.

„Edwarde, pusť ho!“ Zakřičela jsem a přeběhla k nim.

„Blázníš? Chceš, aby tě zabil?!“ Křičel na mě nevěřícně Edward.

„Už je v pořádku. Nemohl za to!“ Obhajovala jsem Briana.

„Nemohl za to, že tě málem zabil?“

„Ne, nemohl. Já jsem mu skočila na záda během lovu. A co tebe to vlastně zajímá. Ulevilo by se ti, kdybych tu nebyla.“ Křičela jsem dál. Edward na mě konsternovaně zíral. Z ničeho nic Briana pustil a nenávistně se po mě podíval.

„Máš pravdu. Že jsem se vůbec snažil.“ Ty slova po mě doslova plivl a odešel.

 

„Briane, jsi v pořádku?“ Stále ležel na zemi a zhluboka dýchal.

„Bello, promiň. Já nechal jsem se ovládnout instinkty. Ach, já tě málem zabil.“ Naříkal Brian a hlavu měl složenou v dlaních. Instinktivně jsem ho objala okolo ramen a konejšila.

„Nic se nestalo, jsem v pořádku. Byla jsem hloupá. Měla jsem nejdřív zkontrolovat okolí, než jsem tě vzala na lov. Nechtěla jsem, aby ten člověk zemřel mou vinou. Musela jsem mu zachránit život i za cenu vlastního. Ty za nic nemůžeš, choval si se podle svých instinktů.“ 

Brian jen bezmocně zakroutil hlavou. „Nikdy si neodpustím, že jsem tě málem zabil. Ještě že mě tvá rodina zastavila včas.“ Děkovně se podíval po zbytku rodiny. Všimla jsem si, že tu byli všichni kromě Edwarda, který naštvaně odkráčel po tom, co jsem na něj křičela.

„Měli bychom jít zpátky domů. Na lov si dojdeme později.“ Rozhodla jsem. Brian byl v tom okamžiku na nohou a podával mi ruku, aby mi pomohl vstát. Usmála jsem se a přijala ji.

 

Vymrštila jsem se na nohy a chtěla vyndat ruku z Brianovy dlaně, ale on mi ji stále pevně svíral. Díval se mi zpříma do očí. Pod jeho pohledem by kdejaká žena roztála, ale mě ten pohled nepropaloval. Nezdál se mi až tak okouzlující. Brian se ke mně začal pomalu přibližovat a ve mně se tloukly dva protichůdné názory. Mé dvě já, se zase hádala.

Mám ho políbit?

Nemám ho políbit?

Vždyť je tak krásný, polib ho.

Krásný je, ale znám ho jen pár hodin, během kterých už jsem se dvakrát bála o svůj život.

Na tom nezáleží, polib ho! Hlásalo mé horší já, ale to jsem nakonec snadno potlačila. Odklonila jsem se od Briana a omluvně se usmála.

„Promiň, ale tohle je na mě moc brzy.“ Brian si povzdychl, ale hned na to se usmál.

„Nevadí, já si počkám.“ Rozpačitě jsem se usmála a podívala se okolo sebe. Nikdo už tady nebyl. Zřejmě nám chtěli nechat soukromí.

„Asi bychom vážně měli jít.“ Nadhodila jsem. Brian jen přikývl a společně jsme se rozběhli zpátky domů. Brain mě v průběhu naší cesty chytil za ruku, a když zjistil, že mi to nevadí, po tváři se mu rozlil nádherný úsměv. Pousmála jsem se taky a dál jsme cestou pokračovali ruku v ruce.

 

Konečně jsme se dostali zpátky k domu, ani jsem si předtím nevšimla, že jsme běželi tak daleko. Moje vzpomínky se vrátily zpátky k dnešnímu, už druhému nevydařenému lovu. Nejspíš bych měla dojít poděkovat Alici a ostatním, že mi zachránili život. Možná bych měla poděkovat i Edwardovi. Přeci to on tam byl jako první a strhnul Briana stranou. Stále jsem nad tím přemýšlela a nevnímala jsem, že už mě Brian zavedl do domu.

„Briane připravila jsem ti pokoj a Alice ti do něj přinesla nové oblečení. Takže, jestli se chceš jít třeba umýt a převléci, vše máš připravené.“

„Mockrát vám děkuji, Esme. Takovou péči si zvlášť po dnešku nezasloužím.“ Promluvil provinile Brian. Vážně si to celé moc vyčítal. Bylo mi ho líto. Trošku jsem mu pevněji zmáčkla ruku, za kterou jsem ho stále držela.

„Však se nic nestalo.“ Pousmála se Esme. Všimla jsem si jen, jak si Edward, který seděl u klavíru, odfrknul. Zlostně jsem se po něm podívala a otočila se zpátky k Brianovi, který mě lehce políbil na tvář a odběhl do svého pokoje.

 

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se promluvit, ale to by mě nesměl přerušit Edward.

Diskusní téma: 12. Další nepovedený lov

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek