11. Nepovedený lov a nečekaný host

10.01.2010 19:32

 

Vypráví Bella

Divoce jsem zavrčela a měřila si svého protivníka. Byl to upír a dle všeho nebyl vegetarián. Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Měl krátké hnědé vlasy, krvavé oči, z kterých byly vidět jen škvírky, jak si mě prohlížel. Cenil na mě zuby a potichu vrčel. Jeho postoj byl kočičí a stejně jako já se hodlal bránit. Viděla jsem, jeho veliké svaly, kterými by se mohl rovnat Emmettovi. Pomalu jsem zvedla ruce na znamení, že se nechci prát. Proti němu bych neměla šanci. Potom jsem se ještě pomaleji narovnala, ale nespouštěla jsem z něj oči, byla jsem připravená ihned zaútočit.

 

Proč já nána pitomá šla na lov a nejela rovnou domů? Mé myšlenky teď patřily jen mé rodině. Zkoumavě se mi díval do očí, nejspíš se s vegetariánem ještě nesetkal. Rozhodla jsem se, že promluvím, ale ten neznámý upír mě předběhl.

„Kdo jsi?“ vyštěkl.

„Jsem Bella Brownová. Kdo jsi ty?“ Snažila jsem se o uklidňující tón, nechtěla jsem ho nijak rozrušit.

„Já jsem Brian. Proč máš zlaté oči? Vždyť jsi upír.“ Konečně opustil svůj obranný postoj a já jsem se rozhodla mluvit, abych měla ještě čas vymyslet, jak se z téhle patálie vylízat.

„Ano jsem upír, ale rozhodla jsem se pro jinou formu potravy. Já a má rodina se neživíme lidskou krví, nýbrž zvířecí. Dovoluje nám to žít v blízkosti lidí, aniž bychom jim ublížili. Můžeme s nimi pracovat, chodit do školy a normálně žít v jejich blízkosti.“ Zdálo se, že ho mé vyprávění zaujalo, obzvlášť se divil, když jsem zmínila svou rodinu.

„To je zajímavé. A kde máš svou rodinu?“ A sakra. Mám lhát? Pokud nebudu lhát, byla bych pro něj snadnou kořistí.

„Tady nedaleko.“ Pokrčila jsem rameny.

„Žijete tady poblíž?“

„Ne, teď už ne. Přestěhovali jsme se odtud, udělali jsme si jen takový menší rodinný výlet.“ Usmála jsem se.

„A kde teď žijete?“ Ptal se dál. Bylo dobře, že se chtěl bavit, alespoň zatím neuvažoval o mém zabití.

„Ve Forks. Je to malé městečko ve Washingtonu, asi půl dne jízdy odtud.“

„Rád bych poznal zbytek tvé rodiny a seznámil se s vaším způsobem života. Přijde mi vážně zajímavý. Nechápu, jak můžete vydržet tu vůni lidí.“

„Někdy je to složité, ale zvykneš si. Můj nevlastní otec je natolik odolný krvi, že pracuje v nemocnici, jako lékař. Našel ve svém prokletí své poslání.“

„Zajímavé. Mohl bych se tedy s nimi seznámit?“

„Ale jistě. Pojď semnou.“ Ukázala jsem mu směr a rozběhla se zpátky k domu.

 

Bože jsem já, ale pitomá. Co teď budu dělat? Až zjistí, že jsem tady sama tak mě zabije. Napadlo mě jedno jediné řešení. Když jsme doběhli k domu, dělala jsem, že se zmateně rozhlížím okolo.

„Počkáš tady prosím?“ Zeptala jsem se Briana a vlítla rychle do domu. Popadla jsem telefon a rychle jsem vytáčela Emmettovo číslo.

 

„Bello, no konečně. Co se s tebou děje? Jsi v pořádku? Už ses nám neozvala víc jak týden.“ Vyčítal mi do telefonu.

„Emmette, poslouchej mě. Narazila jsem tady na upíra a řekla mu, že tady nejsem sama. Chce se s vámi seznámit. Mám strach, že když zjistí, že tu nejste, tak mě zabije.“ Šeptala jsem rychle do telefonu, aby mě Brian venku nemohl slyšet.

„Klídek Bello. Řekni mu, že jsme akorát vyjeli, a že máte jet za námi. Jedu vám naproti.“

„Dobře. Zatím Emmette. Kdyby něco, mám vás všechny moc ráda.“ Loučila jsem se rychle.

„Neboj se ničeho. Jen na sobě nedej nic znát.“

„Dobře. Ahoj.“ Rozloučila jsem se znovu a zaklapla telefon. Seběhla jsem zase dolů a nasadila pobavený výraz. Odemkla jsme auto, které stálo na příjezdové cestě, a které teď momentálně obdivně pozoroval Brian.

„Krásné auto. To je tvoje?“

„Ano to je moje. Nastup si, jedeme. Rodina už na nás čeká. Musíme je dohnat.“ Smála jsem se. Brian jen přikývl a nasedl na místo spolujezdce. Já jsem ho napodobila a už jsem vyjížděla od domu. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit.

 

Snažila jsem se na sobě celou cestu nedat nic znát. Mobil, který jsem měla v kapse, mi přišel těžší než kámen, jak jsem čekala, kdy mi konečně Emmett zavolá. Po asi dvou hodinách jízdy už jsem byla natolik nervózní, že jsem klepala prsty do volantu. Brian se mě pořád ptal, kde je má rodina a já vždy jen odpověděla, že jsou určitě kousek před námi a jelikož všichni jezdíme hrozně rychle, je těžké je dohnat. Pak už jsem vážně nevěděla, co si vymýšlet.

 

Byla jsem tak nervózní, že se mi snad klepali ruce, i když je to nemožné. Tolik jsem se bála, jestli mu nedošlo, že jsem mu lhala a jsem sama. Nevím, co bych dělala. Neměla bych šanci se mu ubránit. Možná kdybych použila svůj dar, ale stejně by mi asi moc nepomohl, vůči takto silnému soupeři. Čas od času jsem se po něm zkoumavě podívala a musela jsem uznat, že vlastně nevypadá vůbec špatně. Nebát se teď o svůj vlastní život asi bych se jeho krásou zaobírala víc.

 

Po další hodině jízdy mi konečně zazvonil mobil.

„Ahoj Emmette. Kruci kde jste?“ Smála jsem se do telefonu a snažila se zakrýt své zděšení.

„Ahojky Bello. To ty jezdíš hrozně pomalu. Čekáme tě na prvním odpočívadle na dálnici. Zatím.“ Smál se mi do telefonu Emmett, protože věděl, že to Brian celé slyší. Sláva, čekají na dálnici, tam budeme za necelou půl hodinu. Pak už se snad nebudu muset bát. Konečně jsem se mohla začít chovat trošku normálně.

 

Po ani ne půl hodině jsem vjížděla na poloprázdné odpočívadlo. Hledala jsem Emmetův jeep, ale k mé smůle jsem viděla jen stříbrné Volvo. Zaparkovala jsem vedle něho a vyskočila z auta. Brian mě následoval a u Volva se otevřely troje dveře a z nich vystoupili Emmett, Jasper a Edward. Všichni tři se tvářili mírně ustaraně, ale nejzlostnější výraz měl Edward, jak jinak. Už znovu se ve mně probouzela ta druhá Bella.

„Nazdárek kluci. Tohle je Brian a tohle je Jasper, Emmett a Edward.“ Představila jsem je navzájem a přitom se usmívala, jako sluníčko. Všechen strach byl pryč. Vůbec jsem nechápala, jak jsem se mohla Briana bát.

„Moc mě těší. Bella mi o vás vyprávěla.“ Pousmál se na mě mírně Brian a já jsem si všimla, že je vážně hrozně hezký. Že bych konečně potkala nějakého upíra, který by se mi líbil?

„Kde jsou ostatní?“ Ptala jsem se s hranou zvědavostí.

„Jeli napřed.“ Ozval se Edward, který si zvědavě měřil Briana. „Nás tady nechali jako tvou osobní stráž.“ Dodal ironicky, ale zároveň varovně pro Briana. Kde se tohle v něm bere?

„Tak pojedeme, ne?“ Promluvila jsem a přerušila tak Edwardovo nepřátelské zírání na Briana. Kluci jen přikývli a nasedali zpátky do auta. Já jsem si znovu sedla za volant a rozjela se za Edwardem.

 

Neustále jsme se s Edwardem předjížděli. Asi nedokázal snést, že bych mohla jet rychleji, než on. Mačkal ze svého auta maximum. Po asi dalších třech hodinách cesty, během které jsem se o Brianovi dozvěděla spoustu věcí, jsme konečně vjížděli na lesní cestu vedoucí k našemu domu.

„Tak jsme tady.“ Zahlásila jsem. „ Mohla bych tě o něco poprosit. Nelov prosím v okruhu sta kilometrů. Musíme zůstat nenápadní.“

„Neboj, nic takového jsem neměl v plánu. Chtěl bych zkusit živit se zvířecí krví.“

„Vážně?“ Zajásala jsem. Moje obavy ohledně Briana byly vážně zbytečné. „To je úžasné. Jen co se seznámíš se zbytkem rodiny, tak tě vezmu na lov.“ Usmála jsem se na něj. Brian mi úsměv opětoval a obrátil svůj pohled k domu.

„Páni, je nádherný.“

„To pověz Esme, mé matce. Celé je to její práce.“ Zaparkovala jsem před domem a vylezla z auta.

 

 Nestačila jsem se ani narovnat a už u mě stála Esme a mačkala mě ve svém objetí.

„Bello. Bello. Konečně ses vrátila. Víš, jaký jsem o tebe měla strach.“

„Promiň mami. A moc se omlouvám, jak jsem na tebe předtím křičela. Přehnala jsem to. Moc se mi po tobě stýskalo.“ Omlouvala jsem se.

„Bello, tohle už mi prosím nikdy nedělej.“ Neustále mě mačkala ve svém objetí Esme. Úplně jsem zapomněla na to, že je tu s námi taky Brian. Vzpomněla jsem si na něj teprve, až si trošku odkašlal.

„Mami. Dovol, abych ti představila Briana. Narazila jsem na něj čirou náhodou dneska na lovu. Briane tohle je moje matka Esme.“

„Moc mě těší Esme. Máte nádherný dům.“

„Děkuji. To vás Bella navedla, že?“

„Kdepak.“ Pousmál se.

„Nu dobrá, tak pojďte dovnitř. Už jsme vás čekali.“ Popoháněla nás Esme. Přikývla jsem a vedla Briana do domu. V obýváku už na nás čekal zbytek.

„Nazdárek rodinko. Dovolte, abych vám představila Briana. Briane tohle je Carlisle, Rosalie, Alice a ostatní už znáš.“ Ukazovala jsem postupně na všechny.

„Moc mě těší. Bella mi vyprávěla o vašem zvláštním způsobu života a byla tak hodná, že mi dovolila vás poznat.“ Potřásl si se všemi rukou.

 

„Víte, nerada vás ruším, ale slíbila jsem Brianovi, že ho vezmu hned na lov a sliby se mají splnit. Takže my nejspíš půjdeme.“

„Dobře. Na povídání bude čas později. Užijte si to.“ Popřál nám Carlisle a já už jsem vlekla Briana ven z domu.

„Máš velmi milou rodinu, ale vypadalo to, jakoby se s tebou neviděli týdny, ne hodiny.“ Podivil se Brian, když jsme se rozběhli lesem. Být člověk tak jsem rudá od hlavy až k patě.

„Víš… Já jsem ti lhala. Bála jsem se, že bys mě zabil, kdybych řekla, že jsem tam sama a tak jsem tě vzala k domu, kde jsem zavolala Emmettovi, aby mi jeli naproti.“ Přiznala jsem se. Nemělo cenu to před ním tajit. Brian se neubránil smíchu.

„Omlouvám se, že jsem tě vystrašil.“ Pochechtával se.

„Alespoň jsem tě pobavila.“ Smála jsem se s ním, ale pak jsem ho zastavila.

„Myslím, že už jsme daleko, tady by žádný člověk neměl být.“ Brian přikývl.

„Co mám dělat?“

„Je to stejné, jako s lidskou potravou. Prostě se rozběhni a poddej se svým instinktům. Zvířecí krev ti nebude tolik vonět, ale pokud jsi žíznivý, myslím, že ti to nebude tolik vadit.“ Brian znovu přikývl na znamení souhlasu a rozeběhl se dál.

 

 Tiše jsem ho následovala. Ze severu k nám vítr přivál vůni nějakého medvěda. Brian ho zřejmě ucítil taky, protože se přikrčil, lehce vycenil zuby a zrychlil.

Najednou se však vítr otočil a začal foukat od jihu. Přinesl sebou vůni pro upíra tak lákavou, že jsme oba dva ztuhli. I pro mě s mým darem, bylo velké pokušení rozběhnout se za tou nádherně vonící krví, ale ovládla jsem se. Brian se otočil po té vůni a nasál ji z plna do nozder. Vydechl a jeho oči najednou postrádaly život. Byla v nich jen touha po krvi.

„Ne!“ vykřikla jsem.

Diskusní téma: 11. Nepovedený lov a nečekaný host

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek