11. kapitola

Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Maso chutná nejlíp po hladu a postel je nejměkčí po těžké cestě.

Jak je možné, že mi Liam nedal vědět, že ta podařená Coleova partička už dorazila? Vždyť mi dal přece slovo, že mě bude informovat o každé změně. Copak se mu nedá věřit stejně tak jako jeho bratrovi?

Tyhle znepokojené myšlenky mi táhly hlavou zatímco jsem se snažila rychle uhasit oheň. Museli jsme se s Paulem co nejdříve vrátit na cestu, nasednout do auta a odjed odtud. Na ten krátký okamžik převážila starost o Paulovo bezpečí dokonce mou starost o rodinu. Paul se totiž na rozdíl od nich nemohl bránit. Ačkoliv – opravdu by na něj zaútočili?

Jenže jsme k autu nestihli dorazit včas, jelikož ten pach, který jsem cítila, se linul právě z toho místa, kde jsem parkovala. Mé auto bylo tedy v obležení skupinky nesmrtelných, o kterých jsem nevěděla, jak se k nim chovat a co od nich očekávat – tedy kromě snahy zabít mou rodinu, to bylo víc než jasné. Ale zřejmě ještě nepřišli na fakt, že v Bemidji žije početná skupina upírů, jinak by se tady nezdržovali se mnou.

„Ale… Není to ta Coleova cácorka?“ zasmál se jeden z kluků a já odhadovala, že by to mohl být Steve. Zněl arogantně a docela se v něm odrážel celý Cole. Možná byla jeho povaha nějak inspirována tímhle… ať už byl kdokoliv.

„Nejsem ničí cácorka. A už vůbec ne Coleova!“ štěkla jsem po něm, přestože jsem si měla zachovat chladnou hlavu. Přece jenom jich tu proti mně stálo hned šest. Navíc by mi teď nepomohl ani výcvik, který mi dával Jasper. Proti šesti nesmrtelným bych nesvedla vůbec nic – zvlášť když oni si dokázali poradit s nespočtem upírů, které již poslali na pravou smrt. To bych měla mít neustále na paměti. „A teď, pokud dovolíte, ráda bych tady s přítelem odjela,“ promluvila jsem už o něco klidněji.

„Nač ten spěch? Vždyť jsme se ještě ani neměli tu čest pořádně seznámit,“ namítl onen mluvčí skupiny. „Jmenuji se Steve,“ představil se a napřáhl ke mně ruku.

„Steve a jak dál?“ zajímala jsem se nedůvěřivě. Věděla jsem, že to byl potomek Demetriho, ale byla jsem docela zvědavá, jestli pouze Cole s Liamem přijali příjmení svých matek, nebo jestli se to mezi potomky upírů děje zcela běžně.

„Pouze Steve,“ odvětil a stáhl ruku. „Ty bys měla být Renesmé, pokud se nepletu,“ dodal a přejel po mě pohledem. Na okamžik se zastavil na linii, kde končilo mé až přehnaně krátké kimono a začínaly síťované punčochy. „Cole neříkal, že jsi takhle pěkná,“ zamumlal.

„Cole mě nemá co posuzovat,“ namítla jsem.

„Kočička má drápky,“ podotkl další kluk z téhle skupinky. Na rozdíl od Steva, který byl světlovlasý a vcelku i vysoký, byl tenhle tmavovlasý a vysoký asi jako já, když si sundám podpatky. Ty dnešní mi totiž přidávaly dalších osm centimetrů, takže jsem ho s přehledem převyšovala.

„Nedivím se, že se mu líbí. Nezkrotné povahy měl vždy v oblibě a očividně se nezměnil. Jenom mě trochu mate ten kluk, co s ní tady je,“ promluvila teď žena po Stevově boku. Její jméno jsem neznala, ale určitě to byla Stevova partnerka o které se Liam zmiňoval.

„Nemám nejmenší tušení, proč vás tak strašně zajímá můj soukromý život. Takže, pokud se mi tady nechte hned všichni představit, tak bych raději jela domů.“ Už jsem toho měla dost. Kde přišli na tu blbost, že patřím k Coleovi? Co jim ten blbec navykládal za nesmysly? Jak vysvětlím Paulovi, že je to jenom jedna velká smyšlenka, když nás dneska viděl s Colem tancovat tak těsně vedle sebe, že by mezi nás nikdo nestrčil ani papír? Po cestě z párty jsme se o tom incidentu nebavili a večer potom strávili opravdu příjemně, ale tohle… tohle mohlo všechno pokazit.

„Slečna má pravdu, nebuďte nezdvořáčci, a představte se,“ vyzval Steve zbytek svojí party.

„Zoya,“ prohlásila dívka vedle Steva. „Bridget,“„Peter,“ „Tom,“ „A já jsem Drake,“ dodal poslední, a tak představování skončilo. Všechny jsem si je zběžně prohlédla a uvažovala, jestli se Liam zná se všemi z téhle té party, nebo jestli došlo v několika posledních letech k nějaké obměně osazenstva. Pokud se nic nezměnilo, znamenalo by to pro rodinu jenom malý problém, jelikož bychom stáli jenom proti dvou talentovaným poloupírům. Ti ostatní by mohli být sice dokonale vycvičení, ale jak by si poradili jeden na jednoho proti upírovi? Zatím jsem totiž nikdy neslyšela o tom, že by někde zemřelo více upírů najednou.

„Dobrá, tak když už vím, jak se všichni jmenujete, jistě mě necháte i s mým přítelem odjet, abych nemusela Liamovi říkat, jak špatně jste se ke mně chovali,“ usmála jsem se na partu mile a postrčila Paula, který doposud stál jeden krok za mnou a stále mlčel, ke dveřím auta a sama jsem ho rychle obešla, abych se náhodou dlouho nezdržovala. Musela jsem ho odvést co nejdříve domů a sama se ujistit, že je moje rodina v pořádku a nic se jim během mé nepřítomnosti nestalo.

„Příjemnou cestu, určitě se dneska nevidíme naposledy,“ kývl na mě Steve a já se snažila na něj zdvořile usmát, ale asi ten úsměv nevypadal moc upřímně. Byla jsem celá ztuhlá a představa dalšího setkání se mi moc nelíbila.

Paul mlčel skoro celou cestu k němu domů. Nevěděla jsem, jestli to bylo šokem z toho, že se setkal s tolika poloupíry najednou, nebo stále zpracovával jejich slova, která narážela na nějaký vztah, který bych údajně měla mít s Colem. Nebo si možná dával načas, aby nás nezaslechli oni nesmrtelní. Netušila jsem.

Nakonec se ale rozmluvil ve chvíli, kdy jsem odbočovala do jeho ulice.

„Až na ten prostředek a konec, to byl dneska fajn večer,“ zamumlal do ticha auta.

„Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Taky jsem si to opravdu užila. Nečekala jsem, že se tam objeví.“ Chtěla jsem se mu omluvit, ale nevěděla jsem jak. Bylo to těžké – hlavně proto, že já jsem nic neudělala. Do všeho mě namočil Cole a já jsem si kvůli němu nemohla užít ani chvilku klidu se svým klukem.

Klukem? Vážně jsem Paula teď ve svých myšlenkách nazvala svým klukem? Páni. Mám na to vůbec právo?

„Uvidíme se zítra?“ zajímal se, když jsem zastavila před jeho domem. Souhlasila jsem. Jakpak by ne? Paul popadl svou kytaru a chystal se vysednout, když jsem ho zastavila. Takhle ten dnešní večer skončit nesměl. Přitáhla jsem si ho k sobě a přitiskla své rty na jeho. Doufala jsem, že ten polibek mu řekne mnohem víc, než jsem byla schopna vypovědět slovy.

„Tenhle konec se mi líbí mnohem víc,“ zašeptal, když vysedal z auta. Ano! Tenhle večer neskončil mizerně, jak se ještě před pěti minutami zdálo. Cítila jsem se jako vítěz. Ale jenom do chvíle, než jsem otočila auto a vyrazila k domovu.

„Nevolal náhodou Liam?“ zeptala jsem se, sotva jsem vrazila do dveří. Doma panovala klasická pohoda, jakoby neexistovalo nic, kvůli čemu by si členové rodiny měli dělat obavy. Táta s mámou hráli šachy, Rose opět vylepšovala své auto, Alice s Tanyou a Irinou sledovaly módní přehlídku a Esmé něco připravovala v kuchyni. Jaspera s Emmettem jsem nikde neviděla a na okamžik mě to vyděsilo.

Když jsem viděla dneska tu partu poloupírů, říkala jsem si, že proti nim máme početní převahu, ale pokud se ti dva vypravili někam ven sami… Mohlo by to dopadnout špatně.

„Liam? Ne, dneska nikdo nevolal,“ zvedla máma pohled od šachů. Byl to jediný soupeř, se kterým mohl táta hrát a občas se tak dočkat i nějaké té prohry. Navíc tak hra neskončila během několika sekund. Hra tedy trvala stěží půl hodiny, přestože šachovým mistrům by podobný zápas trval i několik hodin. Rychlé myšlenkové dedukce jsou opravdu k nezaplacení.

„Měla jsem za to, že jsme se s ním domluvili, že pokud se objeví ti jejich přátelé, tak nás o tom budou informovat!“ začala jsem se rozčilovat a vyndávala si z vlasů jehlice, které mi tam Alex umě naaranžovala, aby tak i můj účes připomínal gejšu.

„Snad mi nechceš říct, že ses s někým z těch cizinců potkala?“ obrátila se na mě lehce vyděšená Tanya. Od toho incidentu s její rodinou měla z poloupírů docela strach. Tedy, strach asi nebylo to správné slovo, ale zmínka o jejich přítomnosti ve městě v ní vyvolávalo jisté obavy.

„Bohužel,“ zahučela jsem a sesunula se do křesla. Pak jsem si konečně sundala i boty.

„Nestalo se ti nic?“ přiběhla z kuchyně Esmé. Nejen ji moje odpověď zaujala. Z garáže se k nám připojila i Rose a z venku jsem zaslechla dva páry kroků – takže strejdové byli v bezpečné vzdálenosti od domu a nejspíš slyšeli všechno, co jsem zatím řekla, nebo spíš neřekla. Zato já o nich neměla ani ponětí, jelikož ten můj sluch je oproti tomu jejich pořád ještě o něco horší.

„Ne, kromě blbých keců se to obešlo bez nějaké šarvátky. Naštěstí. Byl tam se mnou totiž Paul,“ informovala jsem rodinu a všichni si oddechli, že jsem v pořádku jak já tak i ten kluk co byl se mnou. Jenom tátovi se na tváři objevil takový pokoutný úsměv. Určitě mi nakoukl do hlavy a zahlédl něco, co nebylo určeno pro něj – možná ten můj a Paulův polibek? To by asi ten jeho výraz vysvětlovalo. Jinak tu totiž rozhodně nebylo co k smíchu.

„Zajímalo by mě, co jim ten Cole musel navykládat, že tě brali jako jeho partnerku,“ zavrtěl hlavou táta a posunul pěšcem. Ikdyž stále hleděl na herní desku a vymýšlel strategii, jak mámu porazit, dokázal vcelku dobře reagovat na myšlenky, které se kolem něj motaly v hlavách ostatních členů rodiny.

„Ani mi to nepřipomínej. Víš, jak to bylo hrozné poslouchat? Hlavně v Paulově přítomnosti?“

„Tobě se ten Paul líbí?“ zajímala se Esmé a zněla jako ta pyšná babička, která zjistí, že se její vnučka poprvé zamilovala. Děs! Paul by nebyl můj první kluk, jenom by byl první po hodně dlouhé době.

„O Paula tady nejde, takže ho teď přestaneme rozebírat. Teď je hlavní to, proč se Liam neozval. Nenadiktoval někomu z vás svoje číslo?“ odvedla jsem řeč na bezpečnější led a zároveň tak i k problému, který bylo potřeba okamžitě vyřešit.

Jasper mi tedy během chvíle nadiktoval těch devět číslic a hned na to se mi z telefonu ozýval vyčkávací tón. Málo kdy se mi stalo, abych čekala na to, až bude hovor spojen – hlavně pokud jsem volala někomu s nadlidskými schopnostmi, ale teď tomu tak bylo. Hovor byl spojen až po nějakém to pátém zazvonění. Schválně jsem ho dala nahlas, přestože jsem věděla, že ho všichni uslyší i tak.

„Ness, rád tě slyším. Děje se něco?“ ozval se do telefonu Liam jako by se nic nestalo.

„Myslím, že stalo. A teď jenom doufám, že máš hodně dobré vysvětlení toho, proč jsi mi o přítomnosti těch vašich přátel ve městě, nedal vědět zavčas,“ snažila jsem se na něj do telefonu nekřičet. Určitě měl hodně dobrý důvod, proč nezavolal. Liam by svůj slib splnil. To o Coleovi jsem pořád pochybovala. A zřejmě ani nikdy nepřestanu.

„Oni jsou ve městě?“ Zněl poněkud překvapeně, že by o jejich přítomnosti tady nevěděl?

„Ty o tom nevíš? Přicestovali přece za vámi, takže byste měli být první, za kým při návštěvě města vyrazí, nebo snad ne?“ Nechtělo se mi věřit, že se po městě potulovali jenom tak. Ikdyž to zatím vypadalo, že dorazili od západu a na mou rodinu ještě nenarazili. Nebo už si město obkoukli a teď budou jenom plánovat nějakou strategii, jak všechny mé milované zabít?

„Ness, takhle nesmíš myslet,“ zarazil mě táta.

„Především jsou to Coleovi přátelé, já s nimi nijak vřelý vztah neměl. Takže pokud by se prvně snažili najít Colea, bylo by pochopitelné, že jsem o jejich přítomnosti v Bemidji nevěděl. Cole je přece na té školní párty,“ bránil se Liam.

Hledali Cole? Ale proč narazili nejdřív na mě? Proč mě jenom neminuli? A potom mě to napadlo – přičichla jsem si k vlasům a ke kimonu. Všude byl cítit slabý závan Coleova pachu, který na mě ulpěl po tom společném tanci. Ani Paulovo objetí ho nedokázalo zastřít.

„Asi už vím, co ho přivedlo ke mně,“ zamumlala jsem a pak to taky všech v místnosti i na telefonu vysvětlila. Díky šatům, které jsem měla v úschovně u Alex jsem nebyla cítit po členech mé rodiny, což by mohlo poloupíří bandu vrahů asi trochu vyprovokovat a dnešek mohl začít vlastně úplně jinak, než poklidným rozloučením s Paulem. „Ale to vůbec nevysvětluje to, že mě nazývaly Coleovou cácorkou. Nevíš, co to mělo znamenat, Liame?“ obrátila jsem svou pozornost opět na telefon.

„Jediné, co mě napadá je, že se tě Cole snaží nějak chránit, když tě před Stevem nazývá svou. Tak to přece bylo i mezi upíry, ne? Něco jako vlastnické právo druha,“ navrhl možné řešení. Což by potom taky mohlo vysvětlovat i ten tanec a jeho snahu, abych byla cítit jeho pachem. Ale na druhou stranu to vyvolávalo otázku, proč mi neřekl, že ta jeho parta dneska dorazí? Podobné opatření by nedělal jenom tak – on o jejich příjezdu musel vědět a neřekl nám to!

„Ten bastard!“ neudržela jsem se, když mi to všechno došlo.

 Vytočená Coleovým sprostým chováním k mé maličkosti, jsem ani neukončila hovor s Liamem a vyběhla k sobě do pokoje, kde jsem ze sebe okamžitě strhla kimono a natáhla na sebe rolák a kalhoty. Měla jsem obrovskou chuť si to s ním jít okamžitě vyříkat, ale nevěděla jsem, jestli zrovna nebude s tou svou partičkou.

Přecházela jsem tedy po pokoji sem a tam, div jsem nevyšlapala do koberce cestičku. Nakonec jsem se rezignovaně rozplácla na posteli a jenom dál tiše zuřila. Kdo ví, jak dlouho bych musela běhat po okolí, než bych dostala z oblečení pach mé rodiny. Pokud o ní totiž ti cizinci nevěděli, nemělo cenu je teď provokovat. Přece jenom si s Colem můžu promluvit zítra ve škole, no ne?

Teď ale záleželo na tom, aby do školy vůbec došel. Pokud tu má takovou partu přátel, vůbec by se tam nemusel ukázat. Potom bych za ním ale skutečně musela.

Zvažovala jsem, co bych tedy měla dělat, ale nějak jsem se ke konečnému rozhodnutí nedostala. Už několik nocí jsem vlastně nespala a tělo se dožadovalo svého. Jak jsem v tomhle záviděla plnohodnotným upírům. Docela by mě zajímalo, jestli Cole a ta jeho parta někdy upírům něco záviděli. Až na tu jejich krvežíznivost, kterou mohou ovládat až po několika desetiletích nebo možná i staletích praxe. S něčím podobným se my nepotýkáme. Ano, pokud se v naší přítomnosti někdo pořeže, tak nám to voní a láká nás to, ale dokážeme se jako kříženci docela dobře ovládnout, pokud chceme.

Nad tím, jestli je Cole schopen podobně povrchních lidských citů, jako je závist, jsem usnula.

Sálem se nesla tichá melodie klavíru, který stal na pódiu. Na klavíristu jsem neviděla, ale odváděl skvělou práci, pomalu jako by to hrál můj táta. Nad bedrem jsem cítila něčí lehký dotek a druhá ruka mi spočívala v dlani mého tanečního partnera.

Byl asi o půl hlavy vyšší než já, takže jsem k němu s úsměvem vzhlédla v domnění, že je to Paul. Tak nějak jsem si dokonce uvědomovala, že je to sen. A opravdu jsem doufala v to, že mě tento krásný sen odnese od problémů, které bych byla schopna řešit i během spánku a vůbec si tak neodpočinula.

Jenže místo Paula jsem zahlédla jinou tvář. Ano, byl to Cole. Vztekle jsem se mu vytrhla, ale on se nepřestával usmívat. Bylo to jako na té školní párty, jenom mu tentokrát chyběly rudé čočky a plastové upíří zuby. Na ramenou taky neměl plášť se znakem Volturi, ale byl oblečen v klasickém smokingu. Při zběžném přezkoumání situace, jsem zjistila, že i já mám na sobě společenské šaty, které se mi vlnily až ke kotníkům.

„To už mi musíš lézt i do snů?!“ vykřikla jsem.

„Nevím, kdo si mě do snů přivolává,“ odpověděl s lehce pozměněným úsměvem. Z toho příjemného, se kterým na mě shlížel, se stal najednou ten klasicky cynický. Takže, teď se se mnou dohaduje i můj vlastní sen?

„Když řeknu, abys odešel, odejdeš?“ pokusila jsem se ho zbavit po dobrém.

„To bude záležet na tobě,“ odvětil a úsměv se mu opět rozšířil, jako by i on zaznamenal, že nikam nemizí, přestože si to opravdu přeju. Pokud mám s někým ve svém snu tancovat, tak by to měl být přece Paul a ne tenhle blbec.

Vztekle jsem si dupla, a když ani potom nezmizel, začala jsem křičet, že se chci probudit. Nechtěla jsem s ním v tom snu setrvat ani chvíli. I tak to bylo celé až moc divné.

Poté, co se mi povedlo se probudit a znovu usnout, Cole mé sny opustil. Doufala jsem, že se tam objevil jenom proto, že jsem na něj myslela před spaním. Navíc, ve spánku zpracováváme vjemy z uplynulého dne – v mém případě z několika dnů, proto asi ani nebylo tak úplně divné, že jsem s ním tančila. Vždyť není ani náhodou to, že pokud nás někdo ve snu honí a jeho tvář nám není povědomá, může to být nějaký člověk, kterého jsme potkali na ulici.

Další sen už tu noc nedorazil a ráno mě zbudil dotěrný budík. Ještě lehce rozespalá jsem si dala sprchu, která zahnala i ty poslední zbytky spánku, o které se budík nedokázal postarat. Namočila jsem si vlasy a ještě než jsem na ně nanesla šampón, přičichla jsem k nim. Díky vodě se už odplavily všechny stopy po Coleově pachu. A možná právě zbytky toho jeho pachu mi v noci přivolali ten příšerný sen. Vnutil se mi tam, protože ho mé smysly pořád vnímaly, jako by byl u mě.

Rychle jsem zarazila podobné myšlenky, namydlila si vlasy a hned je i spláchla. Opláchla jsem se, vylezla ze sprchy. V zrcadle zaznamenala, že rozčesat vlasy nebude zrovna dvakrát jednoduché a s ručníkem omotaným kolem sebe, jsem si ještě vyčistila zuby.

Vrátila jsem se do pokoje, abych si vybrala něco na sebe, a když jsem tak procházela jednotlivé věšáky, přišla mi zpráva. Telefon ležel na mém nočním stolku, takže mi ho ještě někdo z rodiny musel v noci přinést, protože jsem ho nechala v obývacím pokoji, když jsem z něj naštvaně odcházela.

Čekala jsem, že se mi připomíná Alex, abych nezapomněla donést zpátky kimono, které mělo putovat do čistírny a následně zpět do půjčovny – aspoň jsem si myslela, že bylo vypůjčené a není to trvalá součást Alexina šatníku. Ale opět jsem se spletla. Ne s tím šatníkem, ale s původcem zprávy. Číslo patřilo Liamovi, ale přestože nebyl nikdo podepsán, tak nějak jsem tušila, že mi píše Cole.

Potkáme se před školou. Měj na sobě něco, co není cítit po těch upírech, se kterými žiješ.

Panovačnost z toho vzkazu přímo čišela, takže o autorovi nebylo potřeba pochybovat. Liam by to formuloval jinak. Třeba by napsal, aby nebyla cítit pachem mé rodiny nebo něco podobného. Ale tohle byl přesně styl Colea. Proč ale využíval telefon svého bratra, místo aby mi napsal sám?

Několik sekund jsem zvažovala, že tu zprávu budu ignorovat, ale potom jsem si to rozmyslela. Ještě v noci jsem s ním přeci chtěla mluvit, takže mi vlastně nahrál do karet. A jelikož píše, abych nebyla cítit po mé rodině, znamenalo to, že tam bude i Steve s partou. Ještě jednou jsem tedy nahlédla do skříně, ale bylo mi jasné, že nic z toho, co v ní je, si nemůžu obléct. Snažila jsem se starat se o své věci sama, ale ne vždy se to podařilo – a když mi Esmé vyprala oblečení, bylo vždy tak dokonale měkké a voňavé, jako se to mně nikdy nepovedlo.

Vysušila jsem si vlasy, stočila je do drdolu bez jakékoliv snahy je rozčesat, oblékl první věc, kterou jsem našla a hned na to vyrazila k Alex. Bylo vcelku dost hodin na to, aby byla už vzhůru, takže jsem neváhala a sotva jsem zastavila před jejich domem, tak jsem zazvonila.

Otevřela mi paní kolem čtyřicítky – nejspíš Alexina matka a když si mě nedůvěřivě prohlédla od hlavy až k patě, tak mě pozvala dovnitř a následně mi ukázala i do chodby se schodištěm do druhého patra, kde jsem byla i včera. Kdyby nebyly takhle brzo po ránu zavřeny všechny obchody, vůbec bych neváhala a jela si něco nového pořídit, ale takhle jsem se musela spolehnout na obsáhlý šatník mé kamarádky, která se do kontaktu s mou rodinou zatím nedostala a tak nehrozilo, aby měla oblečení načichlé jejich pachem.

Chvíli jsem to musela Alex vysvětlovat – přece jenom není úplně obvyklé, že ráno vpadnete do pokoje své kamarádky (se kterou vůbec nebydlíte) a chcete po ní půjčit oblečení. Navíc měl její rozespalý mozek hodně moc práce, aby to všechno s Colem a jeho poloupířími přáteli, pobral. Na vině jsem byla trochu i já, jelikož jsem se o nich vůbec nezmínila. Samozřejmě, nebyl to Alexin problém a já jí tím nechtěla zatěžovat hlavu, ale o to víc času mi zabralo jí to vysvětlit teď.

Nakonec to ale všechno nějak pobrala a zavedla mě do své šatny, abych si sama něco vybrala. Včera jsem neměla moc šancí šatnu prozkoumat, ale teď, když jsem byla už vevnitř, měla jsem pocit, že by si s Alicí opravdu dobře rozuměly. Minimálně velikost šatny měly podobnou.

Neměla jsem náladu vymýšlet nějaké módní kreace a navíc jsem se už nemohla dočkat toho setkání před školou. Nebylo to proto, že bych toužila Colea vidět, ale hlavně proto, že jsem byla zvědavá, co je tak důležitého, že se musíme setkat. Až do teď jsme si od sebe drželi uctivou vzdálenost. Popadla jsem tedy jenom tmavomodré dříny, tilko se širšími ramínky a abych nebudila moc pozornost svou otužilostí, zvolila jsem i pletený kabátek ke kolenům. Rychle jsem to na sebe hodila a chystala se k odchodu, když mě Alex v pokoji zastavila. Zkoumavým pohledem přejela po mém zvoleném outfitu a pak se vrátila ke stolku vedle toho kosmetického, kde měla šperkovnice spoustu dalších stojánků na všemožné serepetičky. Chvíli si je prohlížela a hned na to mi podala dlouhé náušnice s opály, podobně laděný náramek a dokonce i hodinky značky Lorus.

„U tebe nemám strach, že by se mi nevrátily,“ usmála se na mě, když se se na ni tázavě podívala.

„Díky, ale už musím jít – nevadí, že na tebe nepočkám?“ omlouvala jsem se ve spěchu, když jsem si nasazovala náušnice, a ještě jednu botou v ruce, otvírala dveře z pokoje.

„Myslíš, že v tomhle,“ ukázala na svou saténovou košilku sahající jí sotva pod zadek, „jsem náležitě oděná, aby mě pustili na akademickou půdu?“ zajímala se.

„To asi ne,“ souhlasila jsem.

„Tak už běž, já dneska nikam moc nepospíchám. První hodinu mám přednášku u profesora Morina a to je hrozně nudný dědek. Kdybych ty dvě hodiny strávila v posteli, moc by se toho nezměnilo – kromě pohodlnější pozice vleže,“ obhajovala svůj laxní přístup k ranní přednášce. Jenom jsem se zasmála a hned s jedním ´díky´ mezi dveřmi, jsem opět mizela, abych byla co nejdřív u školy.

Už když jsem vjížděla na parkoviště, jsem zahlédla Colea. Postával s tou svou partou přátel u svého auta a o něčem se bavili. A když jsem řekl přátele, nemyslela jsem tu bandu pochlebovačů, kterými se Cole obvykle obklopoval, tentokrát jsem měla na mysli jeho mnohem nebezpečnější přátele.

Projela jsem kolem nich a zaparkovala, jak nejblíže to šlo. Můj příjezd samozřejmě přilákal jejich pozornost a už se ke mně donesly i útržky jejich rozhovorů. Ve většině pojednávaly o tom, jak si mě Cole má víc hlídat a nebo taky tom, že nevěřili, že by byl Cole ochotný se o svou holku dělit. Při těch slovech jsem volant mého auta drtila tak vehementně, až jsem se divila, že jsem ho nepoškodila víc, než pouhým vtiskem mých rukou. Než jsem však vysedla, měla jsem na tváři přívětivý úsměv. Dobrý herec by mě však hned odhalil – sama jsem moc hrát neuměla, proto jsem doufala, že se tahle schůzka co nejrychleji ukončí.

„Zdravím,“ mávla jsem na všechny přítomné, jen co jsem k nim došla. Do začátku hodiny zbývalo dvacet minut, a jelikož to byla dnešní první přednáška, nebylo tu zrovna moc studentů, ale přece jenom se jich tu pár pohybovalo. Tohle místo, zvolené k setkání, bylo docela bezpečné, zajímalo by mě, kdo to navrhl. Byl to Cole? Proč?

„Zlato, slyšel jsem, že už ses s mými přáteli včera seznámila,“ usmál se na mě Cole a rychle, snad abych nezačala nějak protestovat, si mě k sobě přitáhl a políbil mě. Než jsem však stačila zareagovat, stála jsem volně po jeho boku a on mi obtáčel ruku kolem pasu, jako by si mě tak chtěl udržet.

Stále trochu šokovaná z podobného přivítání jsem se nezmohla na odpověď. Pouze jsem po několika sekundách setřásla jeho ruku z mého boku. Ta se tam však bleskově vrátila. Naštvaně jsem se po Coleovi podívala. O co tady jde?

„To je v pohodě. Řekl jsem jim o tobě,“ usmál se na mě Cole a jeho přátele pokračovaly s veselými narážkami na nás dva. Znělo to, jako by se bavila parta puberťáků a nikoliv vraždících monster. Potřebovala jsem vysvětlení – a to urychleně! Parkoviště se pomalu začínalo plnit a já nechtěla, aby mě někdo, jmenovitě Paul, viděl v nějak kompromitující situace a ještě k tomu s Colem.

Položila jsem proto zlehka svou ruku na tvář mého údajného přítele a mile se usmála na jeho přátele. To rádoby romantické gesto však v sobě mělo skrytý podtext. Jestli mi okamžitě nějakým způsobem neobjasníš tuhle šílenou situaci, tak odcházím! Myslela jsem, že tady půjde o normální rozhovor mezi mnou a tvými přáteli, abychom si ujasnili situaci s mou rodinou – což znamená, aby na ně neútočili. Nehodlám si tady hrát na tvou přítelkyni už ani minutu.

Čím víc jsem na Cole skrz myšlenky křičela, tím víc jsem se na přítomné usmívala. Colea moje první slova, která se mu ozvala v mysli, značně šokovala a rozhodila ho z jeho frajerského přístupu, který tady zastával. Během okamžiku se však srovnal.

 „Nabídl jsem tady Stevovi a ostatním, aby dneska s námi zašli na přednášku. Morina má přednášet o DNA a jeho křížení. Myslím, že naše postřehy na jeho hodině by mohly vyvolat zajímavou diskuzi, co ty na to?“ obrátil se ke mně Cole.

„Křížení DNA by mělo být zakázané. Kvůli tomu všemi vzniká ve světě jenom jeden velký bordel,“ odvětila jsem dosti razantně, až přešel všechny kolem mě smích.

„Tvůj přistup se mi líbí. Myslím, že si budeme muset ještě promluvit,“ usmál se na mě Steve a došel až ke mně. Cole spustil svou ruku, kterou měl kolem mého pasu a nechal mě tak ´nechráněnou´. Co proboha blbnu? Jak nechráněnou? Já přece nepotřebovala chránit. Ale připadala jsem si nějak divně. Cole se mohl tvářit jako největší macho na světě, ale ze Stevea měl nahnáno!

Steve mě vzal kolem ramen a začal si to směřovat ke škole. Do začátku Morinovy přednášky zbývalo asi tak pět minut. Ostatní nás hned následovali a společně jsme se brzy octli ve školní budově, kde Steve neomylně zamířil do správné přednáškové místnosti, což bylo docela divné.

„Co kdybys mi řekla něco o svých rodičích, Ness? Nebo bych měl spíše říct o svém otci? O matce toho asi moc nebude vědět, jak předpokládám. Cole byl v tomhle dost tajnůstkářský a nic moc mi neřekl,“ prohodil žoviálně Steve a mě po zádech přejel mráz. Mám mu vykládat o svých rodičích?!

Příroda dokáže být krutá. Predátoři jsou všude. Ten, kdo nepotřebuje ochranu před vnějšími silami, často potřebuje ochranu před sebou samotným. Ale v divočině dokáže být ženský druh mnohem krvelačnější než jejich mužští protivníci. Ochrana hnízda je nejstarším a nejsilnějším instinktem. A někdy může být i nejuspokojivější.