11. kapitola

17.01.2012 18:39

Pohled Oprah:

Aro mě, za loket, odtáhl někam do sklepení, kde to páchlo starobou a zatuchlinou. Vlhká plíseň byla všudypřítomná a špatně se mi kvůli ní dýchalo. Měla jsem pocit, jako by mě šimrala v nose a nutila mě kýchnout, ale jelikož jsem věděla, co by to jedno malé kýchnutí odstartovalo, raději jsem si neustále jenom nos mnula.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se a moje otázka patřila jak Arovi, tak i Abigail, která se vedle mě vznášela, jak nás následovala. Čím déle jsme šli, tím méně se mi to líbilo. Čím víc pod zemí jsme byli, tím delší bude cesta zpět na denní světlo a na svobodu.

„Jdeme navštívit tvé nové působiště,“ zavrkal. Procházeli jsme širokou dlouhou chodbou a já vyděšeně hleděla na kovové kruhy, ze kterých spadaly na zem rzí oprýskané řetězy. Těkala jsem pohledem po celé té zvláštní místnosti, zatímco jsme pokračovali v chůzi. Všechno se zdálo trochu děsivé, ale jenom tak, abych to zvládla rozdýchat. Tedy - jenom do chvíle než jsem spatřila… Strachy jsme vypískla, když jsem spatřila v jedněch okovech kostru nějaké osoby. Prudce jsem polkla, jestli tohle použijí na mě… Orosilo se mi čelo.

„Neboj se, bude to v pořádku,“ ozvala se Abigail.

 

 

Aro mě zavedl do obrovské místnosti, která páchla stejně jako celý suterén tohohle prokletého hradu, zatuchlinou, plísní a strachem. „Tady budeš cvičit svoje kouzla. Když budeš něco potřebovat, řekneš to mně, nikoli jiným upírům z hradu,“ rozkázal. „Je to jasné?“ zavrčel a já poznala, že pod milou slupkou se vážně schovává krvelačný upír. Jako bych vlastně o upírech někdy pochybovala.

„A-ano, pane,“ zakoktala jsem. Odvedl mě do středu místnosti a pak se vrátil k stěně, možná se tak cítil chráněný. Překvapilo mě, že s námi nešel nikdo z gardy, když přece jenom všichni vědí, co s ohněm dokážu. Ale taky ji mohl každou chvíli zavolat.

„S kterým kouzlem bychom jenom mohli začít?“ zamyslel se, ale měla jsem pocit, že už dávno ví, co chce odzkoušet. „Co třeba - vzduch?“ Úkosem jsem se koukla na Abigail, která jenom zamyšleně přikyvovala.

„Dobrá,“ řekla jsem a natáhla před sebe dlaně v předpokladu, že právě takhle budu čarovat.

„Začneme větrnou střelou,“ řekla Abigail a já její slova přetlumočila Arovi, který neměl ani tušení, že tu kromě nás dvou někdo je - nějaký duch. Abigail pro mě stále byla něco jako eso v rukávu - bohužel však jenom dočasné, což znamenalo, že toho s ní budu muset zvládnout co nejvíc, než mi nadobro zmizí.

„První kouzlo, které zkusím, bude Větrná střela,“ řekla jsem a sledovala, jestli upíří vládce nemá nic proti.

„Jenom do toho,“ vyzval mě gestem ruky a pozorně sledoval každý můj pohyb.

„Tak tedy - otoč se směrem k volné stěně, ona bude tvůj cíl,“ začala Abigail a já ji napodobila.

„Byl bych velice vděčný, pokud bys popisovala, co chceš udělat,“ ozval se odrazu Aro. Měl strach, že bych kouzlo použila proti němu. Nedivila jsem se mu. Každý je opatrný, když má proti sobě svého nepřítele. I já byla před nimi opatrná, přestože jsem svým prvním nepodařeným útěkem velmi riskovala.

„Otáčím se k stěně, abych zasáhla ji a nic jiného,“ odpověděla jsem popravdě, ale přece jenom trochu kysele. Jenom v téhle místnosti budu ochotná mu říkat, co se chystám udělat, jakmile se dostanu ven, ani mě to nenapadne.

„Teď se soustřeď,“ poručovala mi Abigail. Zavřela jsem oči a soustředila se. Jenomže na co?! „Cítíš ten vzduch kolem sebe?“ zeptala se. Přikývla jsem. Nemohla jsem totiž mluvit - Arovi by přišlo přinejmenším podivné, že mluvím sama se sebou. Prohlásil by mě za blázna trpícího samomluvou a uvěznil mě ve sklepě bez toho, abych měla šanci na únik. Abigail-neAbigail.

„Nadechni se a zkus vnímat každou jednu částečku, každou molekulu vzduchu, co přeplave kolem tebe.“

„Tak co ti to tolik trvá?“ ozval se Aro a tím přerušil šňůru mých myšlenek.

„Musím se soustředit,“ zavrčela jsem na něj vztekle a měla jsem chuť tu větrnou střelu, kterou jsem měla zformovat, hodit po něm.

„Jestli se nebudeš chovat slušně, budeš tady kouzlit v okovech!“ řekl odhodlaně a já se hned lekla. Jak jsem mohla být tak bláhová? Navíc okovy - s těmi by se asi hodně špatně čarovalo. A vlastně, dokázala bych se z nich pomocí kouzel dostat?

„Uklidni se,“ nabádala mě Abigail, když si všimla mého výrazu a lehce rozklepaných rukou, „začneme znovu. Máš štěstí, že je tady sám a nedovlékl si tady celý regiment vojáků. Takže - mysli na to, že je kolem tebe vzduch. Zkus cítit jeho hmotnost, hustotu, jako kdyby ses ho mohla dotknout. Představ si, že je to něco živé, co se pohybuje kolem tebe. Tvé dlaně pocítí sílu. Budeš schopná uchopit vzduch do rukou a vyformovat z něho kouli. Modeluj ji, celý její povrch vnímej bříšky prstů… Když jej budeš cítit, řekni ‚Větrný bič!‘ a trhni dlaněmi, v kterých máš vzduch, směrem k cíli.“

Poslechla jsem ji. Bylo to jako nějaká síla, energie, kterou jsem po chvíli dokázala uchopit do dlaní. „Větrný bič!“ vykřikla jsem. Ucítila jsem v rukou silný tlak, který vystřelil proti stěně a mě odhodil pár metrů dozadu.

„Jsi v pořádku?“ strachovala se Abigail. Ale já jí nemohla odpovědět.

„To bylo celkem uspokojivé,“ řekl Aro, sledujíc opadanou omítku v místě, kam jsem mířila. „Samozřejmě, budeš se muset ještě hodně snažit,“ dodal. Ach, jak domýšlivý byl. Myslel si, že ví všechno nejlíp, a já jsem měla čím dál větší chuť, použít další kouzlo proti němu.

„Teď bychom mohli zkusit něco jiného a pak se k tomu zpátky vrátit, mělo by to být tak jednodušší,“ řekla Abigail a zlehka mi položila ruku na rameno a já po ní hned vrhla pohled plný nenávisti, který jsem do teď upírala na Ara. Abigail se hned odtáhla a já se postavila na nohy a otočila se na Ara, s Abigail si budu muset promluvit později a v klidu.

„Budu moct vyjít na zahradu?“ zeptala jsem se.

„A vyžaduje si to tvá příprava?“ Měřil si mě zamyšleně a zdálo se, že odhaduje, nakolik se v mých slovech skrývá podraz.

„Budeš házet blesky,“ odhalila Abigail. Já to po ní zopakovala.

„Budu házet blesky, takže pokud...“

„Blesky? To je příliš nebezpečné. Blesky ne. Ale můžeš pokračovat ještě v tomhle tom kouzle, velice rád bych ho uvedl do plánu nejbližší výpravy.“

Vyděšeně jsem koukla směrem k vládci. Co myslel tou výpravou? „Výpravy? Jaké výpravy?“

„Půjdeme… informovat párek upírů o tom, co smí - a co zas nesmí. Ztráty na životech budou… tebe se týkat nebudou, ty přežiješ. O to se postarám.“

Cože?! Začínala jsem panikařit, což nebylo vůbec dobré. „Tak počkat, jaké straty na životech? O tom řeč nebyla!“ odporovala jsem.

„A ani nebude. Pokračuj, prosím,“ zavrčel a utnul tak náš rozhovor.

Otočila jsem se k stěně a opět se začala soustředit. „Větrný bič!“ křikla jsem. Teď mě ta síla ale neshodila na zem, jenom moje chodidla zašustila několik metrů dozadu. Úspěch ale byl, že jsem zůstala stát. Strach z toho, co mě bude čekat, mi dodal nečekanou sílu, ale věděla jsem, že budu muset Abigail požádat o pomoc. Musím přesně vědět, co nějaká výprava znamená.

„Výborně,“ špitla Abigail. „Tak blesk budeme cvičit třeba jindy. Ale bylo by vážně fajn, pokud…“

„Pane,“ skočila jsem jí do řeči, „pokud nebudu moct trénovat venku, nebudu ve zvládání magie postupovat, když se nebudu učit kouzla ve svém pořadí.“ Kdybych mohla, přísahala bych, že ještě víc zblednul.

„Odkud víš, v jakém mají jít pořadí?“ Jejda…

„No… to duch kouzel, který do mě vstoupil, když jsem přišla na to, že jsem čarodějka. To on mi v mé mysli našeptává, co a jak mám dělat.“

„Lhářko,“ smálo se mi moje svědomí spolu s čarodějkou.

„Jaký duch?“ nechápal Aro.

„Víte,“ začala jsem, snažíc se rozpomenout na hodiny ve škole, kde jsme přebírali cizí kultury. „Magie obecně se dělí na bílou a černou. Černá si bere za pomocníka ďábla, zve si ho k sobě a čaroděj se mu tím upisuje.“ To byla pravda. A teď já: „Ale bílá, tam čarodějům nepomáhá ďábel, nýbrž takzvaný duch kouzel neboli duch bílé magie.“

Aro se na mé zamyšleně kouknul. „Je ten duch tady?“ zeptal se.

„Ano, je. Je v mé hlavě, nikdo jiný ho nevidí ani neslyší.“ Nevím, jestli bylo dobré říct mu o Abigail, i když to vlastně nebyla pravda. Nervózně jsem vyčkávala jeho reakci.

„Je pro mě ten duch nebezpečný?“ Copak, že bych našla slabinu mocného upířího vládce?

„Ne.“ Nemusí přece vědět úplně všechno. Abigail pro něj sice není tak úplně nebezpečná, ale pokud se s ní spojím já, tak…

„Pohybuje se tu?“ Ano, skutečně má z mé dávné příbuzné strach. Jupí! Radovala jsem se z nově objevené slabiny tohoto muže, čehož budu muset někdy využít.

„Ne. Jak jsem řekla, je jenom v mé hlavě. Jako moje druhé já, které mě po čase opustí.“ Skutečnost, že Abigail skutečně odejde, byla hrozná, ale kromě téhle jedné věty jsem se to snažila si nijak nepřipouštět. Zatím jsem měla spoustu času - aspoň jsem v to doufala.

Pak už nic neříkal.

„Máš velice bujnou fantazii, to se bude hodit,“ promluvila Abigail.

 

 

Trochu odpočinout jsem si mohla až ve chvíli, kdy Aro viděl, že únavou už nedokážu pořádně ani zvednout ruce, abych mohla dál čarovat. Magie mě vyčerpávala a síly mi ubírala neskutečnou rychlostí.

„Měla bys Ara upozornit na to, že by ses neměla takhle vyčerpávat,“ poznamenala Abigail, když jsem seděla na zemi a loupala si pomeranč. Lehce jsem pokývala hlavou a dál se zabývala mým dnešním jídlem. Nemohla jsem totiž od upírů očekávat, že mě tu budou hostit jako v několika hvězdičkovém hotelu. Přece jenom tady nikdo nejedl a já se musela pro tyto chvíle spokojit s nevařeným jídlem.

„Aro?“ oslovila jsem ho opatrně. „Myslíš, že bych pro dnešek s tréninkem mohla skončit?“ dotázala jsem se a upřeně pozorovala své, lehce se třesoucí, ruce.

„Přijde mi, že jsem toho ještě neviděl dost,“ namítl a já po něm střelila pohledem.

„Neměla bych se takhle těmi kouzly vyčerpávat. Pokud se někdy těmi kouzly vyčerpám natolik, že nezvládnu ani to nejlehčí, budu ti úplně k ničemu, jelikož nebudu moct čarovat vůbec dlouhou dobu,“ začala jsem mu tím trochu vyhrožovat.

„Dobrá tedy,“ zamručel nespokojeně. „Ještě několikrát si zopakuješ to poslední kouzlo, Větrnou střelu, a potom si můžeš odpočinout,“ rozhodl konečně.

V tichosti jsem tedy dojedla pomeranč a značně nenajezená jsem se zvedla k tomu, abych splnila jeho rozkaz a poté si mohla jít odpočinout. V duchu jsem se modlila, abych měla dost sil tenhle výcvik podstoupit, když jsem natahovala ruce před sebe a vyvolávala Větrný bič stále dokola.

Při každém nárazu vzduchu do stěn kolem mě jsem cítila lehké zachvění země. Podle Abigail to bylo jedno z nejjednodušších bojových kouzel, které se se vzduchem naučím, ale i tak jsem jasně vnímala jeho sílu, která mi proudila z dlaní.

„Dost, Oprah, řekni Arovi, že už to dneska stačilo, nebo se mi tady od úplného vyčerpání zhroutíš,“ nabádala mě rozrušeným hlasem Abigail a já jsem ještě jednou vyslovila to kouzlo a znovu cítila tu energii a sílu, která mi nakonec podlomila kolena. „Zastav to, holka proklatá!“ křičela už Abigail.

„To stačí, Oprah, pro dnešek jsem toho viděl dost,“ odvětil spokojeně vládce upírů. „Můžeš se spolu se strážci vrátit do svých komnat,“ rozkázal a odešel. Dveře nechal otevřené a jenom chvíli potom jsem už slyšela přicházet dva páry nohou. Strážci si skutečně pospíšili, aby splnili pánovy rozkazy. Uchechtla jsem se v mysli a snažila se stanout, nohy mě však vůbec neposlouchaly.

„Vstaň!“ rozkázal jeden ze strážců, jehož jsem vůbec nepoznávala. Byl trochu netrpělivý a nakonec mě nevybíravě chytil za rameno a vytáhl na nohy. Poté jsem se za ním potácela chodbami hradu a pořádně ani nevnímala, kudy jdeme, když v tom jsem zaslechla povědomý, lehce nadřazený, hlas.

„Stůjte,“ rozkázal ten hlas a mé nohy poslechly až tak pozdě, že jsem do jednoho ze strážců narazila. Potom jsem jenom slyšela, jak zavrčel. „Kam to jdete?“ zajímal se ten hlas a něčí studená ruka mě donutila zvednout hlavu.

„Do jejich komnat, pane,“ prohlásil pokorně strážce.

„Co je s tebou, Oprah?“ zeptal se starostlivě Caius a lehce držel můj obličej ve svých dlaních. Jejich chlad mě trochu probral z té otupělosti, kterou mi způsobovala únava, a podařilo se mi se trochu napřímit.

„Jsem naprosto v pořádku,“ odvětila jsem mu chladně. Copak mu musím donekonečna opakovat, že o jeho lítost nestojím? Že ho z celého srdce nenávidím?

„Tak to je nejspíš dobře, otec s tebou počítá,“ řekl stejným hlasem, jako byl ten můj. Naprosto oproštěn o emoce. Svou ruku stáhl z mého obličeje a i jeho pohled byl tak chladný jako jeho dotek. Možná jsem v něm stále spatřovala trochu bolesti, ale to bylo tak všechno. „Můžete pokračovat v cestě,“ rozkázal najednou strážcům a ti se se mnou vydali opět na cestu do mých pokojů.

 


Jen co se za mou stráží zavřely dveře, zhroutila jsem se na postel a myslím, že v ten samý moment jsem i usnula. Vůbec jsem se tomu nedivila, únava z tréninku mých schopností mě přemohla a já se jí vůbec nebránila. Potřebovala jsem načerpat co nejvíce síly na zítřek.

„Ten trénink bude ještě těžší, než byl včerejší, že?“ zeptala jsem se potichu Abigal, když jsem si ráno vyčesávala vlasy do copu. Snídani mi donesli hned, jak jsem vysunula nohy z teplé přikrývky. Opět to však nebylo nic jiného, než tác s oloupaným ovocem. Pche, jako bych byla nějaký býložravec, nebo co!

„Zapomněla jsi, že jsme se včera začali učit od nejjednoduššího? Větrná střela, co jsi cvičila, není v boji moc účinná. Zvlášť, pokud bojuješ proti takovým nepřátelům, jako jsou upíři,“ namítla upřímně.

„Myslela jsem si to. Ale Aro přece po mně nemůže chtít, abych takhle cvičila denně! Vidělas, co se mnou dělaly jednoduchá kouzla. Co se se mnou stane potom, co začnu cvičit složitější?“ postěžovala jsem si, přestože jsem věděla, že to budu muset vydržet, pokud odtud budu chtít jednou utéct.

„Neboj se, ty to zvládneš. Složitější kouzla nebudeš muset opakovat tak často, a pokud si Aro postaví hlavu, postav si ji taky. Se silnějšími kouzly budeš víc nebezpečná, na to by měl Aro mít na zřeteli,“ upozornila mě a tím mi zvedla náladu.

„Takže mu budu moct i nějakými kouzly vyhrožovat?“ zajímala jsem se.

„Tak jsem to zrovna nemyslela, ale jisté kouzla by nechtěl zažít na vlastní kůži,“ zatřásla Abigail hlavou a přitom se potměšile usmívala.

 

 

Pohled Caia:
 

Znepokojovalo mě, v jakém stavu jsem viděl Oprah. Netušil jsem, co ji otec všechno nutil dělat, ale rozhodl jsem se, že pro její záchranu života se pokusím otce trochu usměrnit. Budu se mu muset sice postavit, ale nedá se nic dělat. I kdyby si to sama Oprah nepřála, nedovolím otci, aby jí nadále ubližoval.

Jenom několik málo hodin poté, co jsem Oprah míjel na chodbě, jsem klepal na dveře otcovy kanceláře.

„Pojď dál, synu,“ vyzval mě, a tak jsem vstoupil rozhodným krokem do místnosti.

Odhodlání mě ale přešla ve chvíli, kdy jsem uviděl jeho společníka. Nebyl jím nikdo jiný než Lilianin otec, mocný Vlad Drákula. „Zdravím, otče, Vlade,“ poklonil jsem se mému budoucímu tchánovi.

„Rád tě vidím, Caie,“ pozdravil mě i on a spokojeně se usmíval. „Zrovna jsem s tvým otcem probíral nějaké detaily ohledně svatby. Blíží se docela rychle, ale už se toho vůbec nebojím. Lilian je s tebou spokojená a je vidět, že ji máš rád, což byla má největší obava. Bude mi tedy ctí tě přijmout do rodiny jako svého syna,“ pronesl slavnostně a přešel po pracovně až ke mně, aby mě mohl náležitě obejmout a poplácat po zádech.

„I já jsem rád,“ odvětil jsem, jak si žádal protokol, ale necítil jsem to tak.

„Tohle vidím tak velmi rád,“ prohodil otec spokojeně. „Ale proč jsi vlastně přišel, Caie?“ zajímal se.

„Vlastně kvůli ničemu důležitému.“ Mávl jsem nad tím rukou a doufal, že to samé udělá i otec.

„Jsi si tím jistý?“ ujišťoval se, jako by mu nedošlo, že s ním chci mluvit o něčem, o čem by Vlad neměl vůbec vědět. Otec si přece sám výslovně přál, aby se o Oprah nikdo mimo naši rodinu nedozvěděl.

„Ano, jsem si tím vskutku jist,“ odpověděl jsem mu trochu přísně a netaktně. „Pokud mě teď omluvíte, vrátím se ke svým povinnostem,“ poklonil jsem se oběma a vyšel z pokoje naštvaný na to, že jsem se nedokázal o Oprah postarat hned.

 


Pohled Oprah:

Jeden trénink střídal druhý. Lehké kouzla se měnila v těžší a silnější, až jsem se naučila používat vzdušný element natolik dobře, že jsem dokázala vyvolat menší tornádo - to větší jsem měla zakázané kvůli odhalení. Nevěděla jsem ale, jestli se bojí odhalení lidmi nebo někým na hradu.

Ptát se, jsem však měla zakázáno.

„Mám jenom jeden dotaz, Oprah. Tvými kouzly můžeš působit na jednotlivce i celé skupiny, ale dokážeš se zaměřit i na jednu osobu ze skupiny?“ vyzvídal jedno odpoledne Aro.

„Neměl by to pro mě být problém, ale jak sám víš, neměla jsem šanci si to nijak vyzkoušet,“ pronesla jsem pokorně. Neustále jsem trénovala v té plísní zatuchlé kopce a vůbec mě to nebavilo. Nemohla jsem trénovat nikde jinde a okolní svět jsem viděla jenom z okna ve svém pokoji. Jasně jsem pociťovala, jaké to je být vězeň.

„Máš pravdu. Hned to tedy napravíme,“ pronesl chápavě a než jsem se nadála, nebyli jsme v kopce sami. Kromě mě a Ara tam stálo hned pět upírů. Dva z nich jsem poznávala, doprovázeli mě sem a poté zpět do mých pokojů. Tři pro mě však byli zcela neznámí. „Toto je pět mých nejlepších bojovníků, pokus se je svými kouzly porazit, čarodějko,“ řekl a spokojeně se přitom usmíval.

„Ale… Ale to jsem nik-nikdy nezkoušela,“ zajíkla jsem se.

Uklidni se, Oprah, tohle zvládneš. Jenom se musíš zhluboka nadechnout,“ uklidňovala mě Abigail.

„Chci si jenom otestovat, jestli jsi natolik vycvičená, abych tě mohl vypravit na další chystanou výpravu, nebo budeš muset ještě víc cvičit. Byl bych samozřejmě raději, kdyby to byla první možnost, ale pokud ne, nedalo by se nic dělat,“ odpovídal mi pokojně.

Tak vidíš. Aro navíc nedovolí, aby se ti něco stalo. Se svou magií jsi pro něj velmi důležitá.“

„Dobrá tedy,“ souhlasila jsem a stoupla si naproti těm vycvičeným upírům. Všichni na mě upírali neohrožený pohled plný odhodlání a krvežíznivosti. Byli to smrtící zbraně a já se obávala, že přece jenom zemřu. Celým mým tělem prostupoval strach a třásly se mi kolena.

Zhluboka se nadechni. Tentokrát budeme muset zkombinovat tvé schopnosti s ohněm a vzduchem, ale myslím si, že to zvládneš. Podařilo se ti přece skoro uprchnout z hradu, takže se uklidni a jdeme na věc,“ šeptala ke mně chlácholivá slova Abigail a já si uvědomovala, jak ze mě pomalu ten strach opadává. Nemizel úplně, ale ukryl se v malé zapadlé části mé mysli, kde už mě tolik neohrožoval.

V duchu jsem se ještě pomodlila ke svému strážnému anděli za ochranu a potom jsem svým tělem nechala proudit čistou neředěnou magii. Neměla jsem vytvořený žádný bojový plán, na to se všechno odehrávalo moc rychle, ale spoléhala jsem na Abigail, že mě v tom nenechá samotnou.

„Zkus zaútočit na jednoho z nich a uvidíme, jak budou postupovat. Jestli útočí společně, nebo spíše po jednom,“ poradila mi Abigal. Opět jsem jenom přikývla a jenom myšlenkou a tichým prohlášením jsem na dlani ucítila teplo, které vycházelo z vytvořené ohnivé koule. Plavně jsem ji hodila na prostředního z bojovníků a čekala na jejich reakci.

Těžko se mi sledovaly jejich rychlé pohyby, ale tichý výkřik a zaklení mi napovědělo, že jsem se přece jenom do jednoho z nich trefila. Vyprovokovala jsem útok a čekala jsem na to, až zaútočí oni.
„Dobrá, vypadá to tak, že útočí postupně, budeš muset použít dočasné klece, aby ses mohla vypořádat nejdřív s jedním a následně s dalším,“ nabádala mě k dalšímu postupu.

Pět boje chtivých upírů na mě teď vrčelo a já si vybírala jednoho, kterého hodlám zničit nejdříve. Okamžitý výběr padl na raněného. Chyběla mu část ruky od mé ohnivé koule. Má ohnivá kouzla byla sice silna, ale ještě ne dostatečně, abych mohla upíra zničit jediným. Všechno chce však čas. Věřila jsem, že jednou je zvládnu všechny porazit mávnutím ruky.

A jelikož udržovat ohně se všichni zdejší obyvatelé hradu báli nejvíc, nebylo co rozmýšlet.

„Plamenné vězení!“ vykřikla jsem a hned na to se čtyři z mých protivníků nacházeli v ohnivém vězení, které sice nebylo tak silné, aby je tam udrželo natrvalo, ale aspoň mi dali čtyřminutovou šanci, poradit si s posledním z nepřátel.

„Použij blesky,“ nabádala mě Abigail. Bylo to jedno z těch jednodušších kouzel se vzduchem, ale ještě než jsem ho stačila vyslovit, napadlo mě něco jiného. Věděla jsem, že tím budu velmi riskovat, že odtud neodejdu živá, ale chtěla jsem Arovi dokázat, že nejsem jenom bezbranná holka, se kterou si může dělat, co chce. Chtěla jsem mu ukázat, že díky té troše výcviku, který jsem s Abigail postupovala, jsem se naučila i kouzla, která jsem natolik nebezpečná, že dokážou zničit i jeho nejlepší bojovníky.

„Bersek - Nechť tvá krev -“

„Nepoužívej to kouzlo!“ ozvala se Abigail, ještě než jsem ho stačila vyslovit celé.

„- vře!“ dopověděla jsem nehledě na její varování a sledovala, jak začalo působit na zraněného protivníka. Všimla jsem si, jak se jeho mrazivý pohled plný odhodlání po boji proměnil na šílený. Jeho vrčení se rozléhalo po celé místnosti a od holých stěn se odráželo a vracelo se zpět k němu. Byl to hrozný, strašlivý zvuk, který mi skoro trhal bubínky. Ale to jsem ještě neviděla a vlastně ani neslyšela to nejhorší.

Ještě před malou chvílí bylo mých pět protivníků odhodláno mě zničit, teď ale čtyři z nich, zavření v ohnivých klecích, jenom se strachem sledovali to bojové běsnění, které posedlo pátého. Ten si vůbec neuvědomoval, že se přes oheň sápe na své kolegy a s jejich vepsanou hrůzou v očích jim začíná trhat končetiny, jako by to byly hadrové panenky.

 

 

Pohled Caia:
 

„Caie, děje se něco?“ zajímala se matka, když jsem se jedno odpoledne vypravil do jejích komnat.

„Ne… Ano… Vlastně - já nevím,“ povzdechl jsem si a přešel za ní na divan.

„Svěř se mi se svým trápením, třeba spolu najdeme řešení,“ nabídla mi a já jsem doufal, že najde dost pochopení pro to, co se jí teď rozhodnu říct. Nebylo to pro mě nic lehkého, ale… Měl jsem takový neodbytný pocit, že bych se s tím měl někomu svěřit.

„Jak jsi poznala, že ses do táty zamilovala?“ položil jsem jí tu nejjednodušší otázku.

„Jak jsem to poznala? Vlastně ani nevím, prostě jsem to najednou cítila tady,“ odvětila a položila si ruku na srdce. „Byl to takový zvláštní pocit. Prostě jsem ho viděla a najednou jsem věděla, že on je ten pravý, se kterým chci prožít celý život,“ pronesla zamilovaně.

„A nikdy jsi o tom nepochybovala? Protože to, co mi tady říkáš, je jako z romantických seriálů, prostě láska na první pohled. Nikdy jsi nezaváhala?“ vyzvídal jsem.

„To víš, že byly okamžiky, kdy jsem nad tím přemýšlela, ale… Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Proč se na to všechno ptáš?“ zeptala se.

„Stačí ti jako odpověď to, že mám takový zvláštní pocit u srdce?“

„A z toho jsi celý nesvůj? Vždyť je to přece úžasné, že ses do Lilian zamiloval! Vaše manželství bude ještě o to hezčí, když se budete oba navzájem milovat. Z počátku jsem měla trochu pochyby, ohledně manželství z rozumu, ale teď jsi mě sám přesvědčil, že se nemám čeho obávat,“ brebentila máma jako nějaká pubertální holka.

„Ale… Já ten pocit nemám kvůli Lilian. V tom je ten problém,“ namítl jsem a všiml si, jak mámin úsměv najednou zmizel. Nenahradilo ho zamračení, jenom možná překvapení.

„Zamiloval ses do nějaké dívky? A… A proč jsi mi to neřekl dřív? Kdo je to? Znám ji?“ spustila najednou lavinu otázek a já nevěděl, jestli se jí mám se vším přiznat, nebo si lásku k Oprah nechat jenom pro sebe. Nemohl jsem tušit, jak se matka zachová, pokud se všechno dozví.

„Myslím, že ji znáš. A k tomu, proč jsem ti to neřekl. Odpověď je jednoduchá, nechtěl jsem, aby to někdo věděl,“ podotkl jsem.

„Pokud jsi to nechtěl, tak proč mi to tedy teď říkáš?“ namítla.

„Protože už mě to velmi ničilo. Musel jsem si o tom s někým promluvit,“ přiznal jsem.

„Ach, chlapče,“ přitáhla si mě máma do náruče, „kdo je ta dívka? Pověz mi to, třeba bych ti s tím mohla nějak pomoci,“ navrhla a já jenom v její náruči zavrtěl hlavou. S tímhle nemohla nic udělat. „Opětuje ta dívka tvou náklonnost?“

Opět jsem jenom mohl zavrtět hlavou. „Ne, ona mě nenávidí,“ zamumlal jsem a odtáhl se. „Nechce mě ani vidět, protože jsem jí ublížil, a to, co jsem udělal, nejspíš nikdy neodčiním.“ Byl jsem si všeho vědom, ale stále jsem se nedokázal s její nenávistí smířit.

„Mám si o tom s tou dívkou promluvit?“ zajímala se.

„A k čemu by to bylo dobré, matko? Stejně se musím oženit s Lilian, takže by bylo k ničemu, kdyby mi Oprah dokázala odpustit a snad mě i milovat,“ namítl jsem a aniž bych si to v první chvíli uvědomil, tak jsem vyslovil i její jméno.

„Oprah?! Ta lidská holka, o kterou se zajímá tvůj otec?“

Mlčky jsem přikývl. Když už to bylo venku, nemělo žádnou cenu něco zapírat. Naopak, čekal jsem na matčinu následnou reakci. Šok, při vyslovení jejího jména, jsem mohl očekávat, teď jsem ale čekal na něco jiného.

„Ach… Ale… Jak…?“ docházela i matce slova.

„Nevím, najednou to bylo tady,“ odvětil jsem a stejně jako ona před chvíli, jsem si položil dlaň na hruď. Sám jsem nemohl definovat tu chvíli, kdy jsem se do Oprah zamilovat, ale teď jsem si tím byl naprosto jistý.

„To je potom tedy naprostá katastrofa,“ zoufala si. „Tohle… To… Měla jsem jisté výhrady k tomu, abychom tě s Lilian oženili, ale říkala jsem si, že by ses do ní mohl přece jenom po čase zamilovat, ale teď když mi tady tvrdíš, že miluješ jinou dívku. Ach, tohle se nemělo stát,“ namítala dál.

„Co mám tedy podle tebe dělat?“ Docela by mě to zajímalo, jak hodlá takovouto situaci vyřešit.

„Budeš se muset odmilovat, protože tohle by nebylo dobré, kdyby ses měl oženit a přitom miloval jinou,“ odpověděla a já nevěřil vlastním uším.

„Tomu nevěřím, mami, láska podle tebe neznamená nic?“ otázal jsem se nevěřícně.

„Znamená, drahý, ale ty i Alex, vy dva, si musíte dávat pozor, do koho se zamilujete,“ odporovala mi a já se snažil v jejích slovech najít jistý smysl. Nechápal jsem její přístup k lásce.

„Takže obyčejnou dívku, která nemá urozenou krev, milovat nemohu?“ vyzvídal jsem dál, ačkoliv jsem předem znal její odpověď.

„Neptej se mě na hlouposti, s Alecem jste lidé, které všichni dobře znají,“ snažila se mi vysvětlit svůj názor. „Postavení ve společnosti stojí před láskou,“ dodala.

„Jinak řečeno, nemám právo na lásku,“ shrnul jsem její slova.

„Ne doslova, Caie!“ odporovala, ale přitom před chvílí jasně řekla, že postavení má přednost. Postavení má vždycky přednost. Nezáleží na tom, jaké city chovám a už vůbec ne ke komu. Už při mém narození se rozhodlo, že se ožením s Lilian a nikdo se na můj názor neptal, důležité bylo jenom to, že je to dobré z politického hlediska a navíc - budu si brát někoho z dobré společnosti.

„To je nesmysl! Jak můžeš dělat rozdíly podle postavení?“ Myslel jsem si, že matka taková není, že všechno pochopí, že si jí můžu postěžovat na tu bolest, která mi svírá srdce pokaždé, když mi není Oprah nablízku a když musí podstupovat ty tréninky a přitom je skoro až mučena.

„Když to neděláš, cena je vysoká,“ odpověděla zachmuřeně. Jako by snad věděla, o čem mluví! Ts, nikdy nemusela nic podobného řešit - otec si ji bral z lásky. Ona se vždy cítila milovaná, ale copak já se tak budu moct cítit, když Lilian vnímám jenom jako kamarádku? To nebude nikdy možné!

„Neměl jsem ti nic říkat. Teď to vidím,“ odpověděl jsem ostře a než mě stačila jakkoliv zadržet, vyšel jsem na chodbu, kde jsem se na chvíli zastavil, abych se mohl uklidnit. Měl jsem s tím však problém, uvnitř mě to všechno vřelo. Rozhovor s matkou proběhl úplně jinak, než jsem si ho představoval a teď jsem věděl, že jsem v tom úplně sám. Nikdo mi nepomůžu získat to, po čem mé srdce touží.

Naštvaně jsem udeřil pěstí do zdi, která se celá otřásla a zůstala v ní prohlubeň.

 

 

S myslí naplněnou obrazy Oprah a s bolavým srdcem jsem se potloukal chodbami hradu, když jsem najednou uslyšel slabý tlukot srdce, který byl v zápětí přebit vůni krve. A tu vůni jsem poznával lépe, než bych si měl být schopen přiznat.

Vydal jsem se tedy za tou vůní, které mě dovedla do odlehlejší části hradu, a než jsem se nadál, viděl jsem dva otcovy muže a Oprah, která kráčela dva kroky za nimi. Hlavu měla sklopenou k zemi a nevšímala si věcí kolem ní. Zdála se být v pořádku, proto jsem si nedokázal vysvětlit tu krev, kterou jsem cítil.

„Co se tady stalo?“ zeptal jsem se strážců, kteří zastavili, jen co mě spatřili.

„Omlouváme se, ale nemůžeme o tom mluvit,“ odmítl mi odpovědět jeden z nich.

„Nemůžete? Kdo, vám to zakázal?!“ okřikl jsem se a přitom jsem pohled stále upíral na Oprah, která ani při zvuku mého hlasu nezvedla tvář. „Oprah, co se tady děje?“ otázal jsem se rovnou jí, když jsem zjistil, že od strážců odpověď nedostanu.

Oslovená jenom pomalu zvedla tvář a já si všiml rudého pramínku, který jí vytékal z nosu. Oplatila mi pohled a najednou se její pohled zvrátil, celá se zapotácela a její tělo se hroutilo k zemi. Během chvíli jsem byl u ní a popadl jsem ji do náruče tak, že se země dotkly jenom její rozpuštěné vlasy.

„Caie,“ zašeptala slabě a omdlela.

Diskusní téma: 11. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek