10. Za všechno může Edward

10.01.2010 19:30

 

Vypráví Bella:

Byla jsem na sebe náležitě hrdá. Omluvila jsem se mu na přání mé matky a Rose, ale i tak jsem mu řekla, že ho nenávidím. Velmi promyšlený tah. Sice jsem se zařekla, že už mu žádné naschvály dělat nebudu, nejsem malé dítě, ale stejně to nebude mít hoch snadné. Budu ho tak štvát, že to nevydrží a vybuchne. A kdo by pak nadával mě? Nemyslete si, že jsem škodolibá, já takováhle nikdy nebyla, ale od té doby, co jsem ho poznala, se ve mně probudila nová, doposud skrytá Bella. Bylo to, jako bych měla rozdvojenou osobnost. Ta lepší stránka, ta hodná Bella, která tady žila už přes padesát let, jakoby zanikala v přítomnosti Edwarda. Když jsem byla v jeho blízkosti, drala se na povrch ta pomstychtivá, posměvačná, velmi sebevědomá a hrdá část mé osobnosti. Je zvláštní, jak vás jeden okamžik a jeden upír dokáže změnit.

 

Když jsem se vrátila z garáže, sedla jsem si znovu za piáno a dál hrála. Po chvíli přišel i Edward, který se zdál pořád duchem nepřítomný. Všichni se na něj udiveně dívali, a když vyběhl ven z domu, stočili své pohledy na mě. Esme se na mě zamračila.

„Co je? Já jsem se mu omluvila. Dala jsem mu to auto. Můžu za tohle snad já?“ Vyjela jsem na ně navztekaně a vyběhla do svého pokoje, kde jsem se zavřela. Nasupeně jsem si lehla na postel a dívala se do stropu.

 

Přišlo mi, že je celý svět nespravedlivý. To jsem ta špatná snad já? Proč mám vše urovnávat? Edward taky mohl přijít a omluvit se sám. Proč se na mě zas všichni dívali, jak kdybych mohla za jeho podivínské chování. Chtěli, abych se mu omluvila? Chtěli, a já se omluvila, ne tedy doslova, ale koupila jsem mu to auto, a to se jako omluva snad počítá, nebo ne? Nikdo ale neřekl, abych ho měla ráda, takže svoje poslední slova v garáži, které jsem mu věnovala, byly naprosto oprávněná. Proč bych měla před ním skrývat, že ho nenávidím? On mě taky nenávidí. Proč bychom si tu hráli na něco, co nejsme? Můžu já za to, že to auto nechce? Nemůžu. Můžu já za to, že vyběhl z domu, jak kdyby ho honil samotný ďábel? Nemůžu. Tak mi laskavě vlezte všichni na záda.

 

Rozhodla jsem se, co udělám. Potřebuji odtud na chvíli vypadnout. Potřebuji si pročistit hlavu. Potřebuji být nějaký čas sama. Rychle jsem přeběhla do šatny a vytáhla ze skříně menší sportovní tašku. Naházela jsem do ní pár věcí, vzala si peněženku a mobil a vyběhla z pokoje. V obýváku byli stále všichni.

 

„Bello? Kam to jdeš?“ Ptala se mě vystrašeně Esme, když mě uviděla s taškou přehozenou přes rameno.

„Já nevím, Esme. Potřebuji odtud nechvíli pryč. Potřebuji být sama. Promiň." Během doby co jsem s ní mluvila, jsem se dívala stále před sebe, nedokázala bych se jí podívat do očí a vidět v nich tu hroznou bolest, že je opouštím. Kdybych se do jejích nádherných očí podívala, přinutila by mě tu zůstat, ale já tu teď zůstat nemohla.

Rychle jsem seběhla dveřmi do garáže a nevnímala jsem, že na mě volají. Jak moc mě překvapilo, když jsem uviděla Edwarda vjíždět do garáže s mým milovaným autem, které mi předtím vzal.

Edward zastavil těsně přede mnou. Došla jsem na stranu řidiče a otevřela dveře.

„Vystup si prosím.“ Řekla jsem, jak nejmileji to šlo. Musela jsem se přemáhat, abych na něj nezačala křičet. Edward nechápavě vylezl z auta. Hodila jsem na místo spolujezdce svou tašku a nasedla. Těsně než jsem stačila zavřít jsem řekla tiché děkuji. Nevím, jestli to slyšel, ale tím už jsem se dál nezabývala. Zabouchla jsem dveře a vyjela z garáže. Nevěděla jsem, kam pojedu. Zatím mi stačilo, když jsem měla nohu na plynu a pedál byl sešlápnutý až k podlaze. Nakonec mě napadlo jediné místo, kam jsem chtěla jet. Místo, kde bych měla čas a místo na přemýšlení. Otočila jsem auto do protisměru a jela do svého bývalého domova. Do Edmontonu.

 

Cesta netrvala moc dlouho, mě to přišlo jako hodina i když ve skutečnosti trvala něco přes den. V Edmontonu jsem zpomalila a prohlížela si svůj bývalý domov. Věděla jsem, že Esme náš dům neprodala, vše tam zůstalo tak jak předtím. Rozhodla jsem se, že svůj pobyt tedy strávím v našem domě. Přejela jsem celý Edmonton a pár kilometrů za ním jsem zahnula na lesní cestu. Po asi dvaceti minutách jízdy jsem byla konečně na místě. Vylezla jsem z auta a prohlížela si ten nádherný dům. Byl ze dřeva a byl natřený na bílo. Za těch pár dní, co jsme tu nebyli, už stihl trávník zhoustnout v menší divočinu, ale to mi nevadilo. Otevřela jsem domovní dveře a vstoupila dovnitř.

 

Vše vypadalo stejně, jako když jsme to tu opustili. Na pravé straně ode dveří bylo veliké křídlo. Uprostřed obýváku byly dvě veliké bílé pohovky a naproti nim veliká plazmová televize a domácí kino. Z obývacího pokoje vedly dveře do jídelny a kuchyně a dál bylo schodiště, které vedlo do vyšších pater. Vystoupala jsem do prvního patra, kde měla Esme svou pracovnu a Rose s Emmettem svůj pokoj. Prohlídla jsem všechny pokoje a v každém mě přepadla menší melancholie, když jsem si vzpomněla na všechny ty hlouposti, které jsme tu vyváděli a rodinu, kterou jsem zanechala ve Forks.

 Vyšla jsem do druhého patra, kde byl můj a Esmein pokoj. Do jejího jsem jen zlehka nakoukla. Nakonec jsem otevřela dveře do svého pokoje. Byl hodně podobný tomu ve Forks, ale tady už byly jen prázdné police a skříně. Holé zdi a zaprášená postel, na kterou jsem nakonec ulehla. Dívala jsem se do stropu a přemýšlela nad posledními dny mého života.

 

Teď už jsem si nemohla stěžovat, že by byl vysoce stereotypní. Cullenovi mi ho řádně osvěžili. Pomyslela jsem na Esme, která je teď určitě velice smutná, že jsem takhle odjela. Představila jsem si její smutnou tvář a u mého mrtvého srdce mě bolestivě píchlo. Určitě jsem jí svým odjezdem tolik ublížila. Ale já se měla v plánu vrátit, jen zatím nevím kdy. Určitě vědí, že jsem v pořádku, Alice mě musela vidět tady.

Alice, má nejlepší kamarádka. Ji jsem taky musela zarmoutit. Když jsem si to tak vzala, opravdu jsem se v poslední době nechovala vůbec hezky. Byla jsem zlá, pomstychtivá potvora. Ale za všechno může Edward. To on mě takhle změnil. To kvůli němu je teď moje rodina smutná a zároveň naštvaná. Všechno je jen kvůli němu. Nenávidím ho.

 

Proč jsme je museli potkat? Kdybychom je nepotkali, vše by bylo jako dřív. Žili bychom klidně, s Emmettem bychom se navzájem pošťuchovali, s Rose bychom si vždy jednou za čas vyrazily na nákupy a byly zase jako dvojčata a nechovala bych se k Esme tak ošklivě. Ona si totiž mé chování zaslouží ze všech nejméně. Ale kdybychom nepotkali Cullenovi, Esme by byla stále nešťastná. Stále by se trápila. Nebylo by to kvůli mně, ale kvůli samotě, kterou předtím trpěla. Stále by neměla partnera, který by ji miloval. Raději budu trpět já, než aby se trápila tak dobrá duše jakou je Esme. Při pomyšlení na mou matku, mě zaplavil hrozný pocit viny. Křičela jsem na ní bezdůvodně a ani se ji neomluvila. A pak jsem odjela aniž bych řekla, kam mám namířeno. Určitě o mě musí mít hrozný strach. Doufám, že ji Carlisle pomůže.

 

Proč na mě Edward takhle zle působí? Jak může jeden jediný upír ve vás vyvolat něco tak zvláštního? Nečekaného? Nenávidím ho, protože kvůli němu se takhle chovám, i když on za to vlastně nemůže. Od té doby, co ho znám jsem jako vyměněná. Jindy by mě nenapadlo se někomu pomstít, jen kvůli tomu, že se mnou zle mluvil, ale u něho mi to přišlo tak přirozené. Celé jsem si to tolik užila. Přijdu si jak Jekyll a Hyde. Nechápala jsem, kde se ve mně vzala ta zlá stránka, já taková nikdy nebyla. Nikdy bych se takhle k nikomu nechovala, ani k tomu, kdo by si to zasloužil.

 

Svými úvahami jsem trávila celé dny a stále jsem se nemohla dohrabat ke kloudnému závěru. Věděla jsem, že do Forks se vrátit musím, ale nevěděla jsem, jak se budu chovat. Budu předstírat, že se nic nestalo a pokračovat v hloupé válce s Edwardem? Nebo se všem omluvím za svůj úprk, Edwardovi se budu vyhýbat, a když budu s ním, nebudu mluvit. Budu ignorovat celou jeho osobnost a nenechám se strhnout svým zlým já?

 

Jedině ta poslední možnost mohla být ta správná. Budu ho ignorovat, nebudu se s ním bavit, jako kdyby neexistoval. Myslím, že takovéhle řešení bude vyhovovat i jemu. Chtěla jsem se tady ještě nějaký ten den zdržet. Denně jsem trávila hodiny u klavíru. Snažila jsem se sepsat nějakou novou skladbu, ale vždy tomu něco chybělo.

Po asi pěti dnech strávených v Edmontonu už se mi začalo hrozně stýskat. Chyběli mi Emmett a Jasper s jejich věčnými fórky. Chyběly mi Alice s Rose a jejich nákupními maratóny. Chyběl mi Carlisle a jeho moudrá slova, ale ze všech nejvíce mi chyběla má milovaná matka. Moc se mi stýskalo po jejím mateřském objetí, po její starosti.

 

Bylo rozhodnuto, musím se vrátit domů, ale ještě jsem si chtěla před odjezdem skočit na svůj poslední lov. Do Edmontonu se již dlouho nepodívám a zdejší lesy mi budou chybět, chci se v nich naposledy proběhnout. Převlékla jsem se do starých černých tepláků, které jsem tady našla a vyběhla jsem z domu. Běžela jsem lesem, byla jsem nespoutaná, volná, divoká. Pozorovala jsem okolní krajinu a na cestu před sebou jsem se nedívala. Nebála jsem se, že bych do něčeho vrazila, to by se mi stát nemohlo. Snažila jsem si do paměti uložit každý kousek lesa, v kterém jsem strávila tolik let.

 

Běžela jsem dál a dál a už se chystala začít hledat nějaké zvíře, když jsem do něčeho narazila. Ozvala se rána, jako když se srazí dvě skály a já odletěla o pár metrů dál, kde jsem se zastavila o strom, který se rozlomil napůl. Zmateně jsem se dívala, co se to stalo. Pohlédla jsem k místu, kde jsem do toho něčeho narazila. Překvapilo mě, co jsem tam spatřila. Instinktivně jsem se skrčila do obranného postoje a divoce zavrčela.

Diskusní téma: 10. Za všechno může Edward

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek