10. Křik, hádky a výčitky

07.04.2010 16:46

 

Isabella Swan

 

„Vážení, dovolte, abych vám představil Isabellu Swanovou, organizátorku tohoto skvostného večera. Bello, tohle je můj vážený kolega a přítel, Carlisle Cullen a jeho rodina.“

Hleděla jsem do známých zlatavých očí. Srdce mi hlasitě bušilo, nohy se mi klepaly, úzkostlivě jsem svírala Aaronovu ruku, chyběl mi kyslík a do očí se mi draly slzy smutku a vzteku, když se ozval ten nejkrásnější hlas, na který jsem se snažila tak dlouho zapomenout.

„Bello?“

 

Pohlédla jsem směrem, odkud se ozval. Byla jsem překvapená ze své reakce. Dřív, když vyslovil moje jméno, nebo jen promluvil, se mi srdce rozběhlo neskutečnou rychlostí a podlamovaly se mi nohy. Ale teď? Měla jsem jen chuť obmotat mu prsty okolo krku a začít ho škrtit, i když by to nebylo nic platné. Znovu jsem byla překvapená ze své reakce, nikdy dřív jsem neměla násilnické sklony, i když rok po tom, co mě opustil, jsem si přála ho zabít. Bylo potěšující, že tahle stránka ve mně pořád zůstala.

 

Zkoumavě jsem si ho prohlížela od hlavy až k patě a neubránila se smutnému povzdechu. Ta léta ho vůbec nezměnila. Byl stále neskonale dokonalý, krásný. Jeho zlatavé oči mě s očekáváním pozorovaly a rty cukaly v úsměvu. Doufal, že se mu snad vrhnu k nohám? Zapomeň, tupče, já tě v lese nenechala! Až pak jsem si všimla, že do jeho rámě je zakleslá ženská ručka. Jela jsem po té ruce až k obličeji její majitelky a znovu zalapala po dechu. Není divu, že mě nechal. Přede mnou stála pohledná upírka s medově zlatými vlasy, postavou řecké bohyně a usmívala se na mě. Na čele se mi vytvořila vráska. To je tak vtipné, s kým předtím chodil?

 

„Bello,“ ozval se další hlas a já odvrátila pohled. „Jsi to ty?“ zašeptal malý elfík s inkoustově černými vlasy a drobnou postavičkou.

„Ano, Alice. Jsem to já,“ ušklíbla jsem se.

„Vy se znáte?“ ozval se překvapený hlas pana Jonese.

Přikývla jsem. „Ano, ale dlouho jsme se neviděli.“

„Tak to vás nechám o samotě. Jistě si máte, co vyprávět.“ A pak se zdvořilým úsměvem zmizel.

Najednou mě chladné paže vytrhly z Aaronovy náruče a pevně mě svíraly.

„Mě se tak stýskalo,“ vzlykala Alice a drtila můj hrudní koš, jak mě k sobě tiskla.

„Ehm, Alice, nemůžu dýchat,“ sípala jsem a Alicin stisk povolil. Zkoumavě si mě prohlédla na délku paží a čekala, až něco povím. Přemýšlela jsem. Mám se k nim chovat chladně? Ignorovat jejich přítomnost? Stejně už je zase po tomhle šíleném víkendu neuvidím. Jenže když jsem viděla Alicin vílí obličej a za jejími zády spatřila stále překvapenou Esme, nedokázala jsem si představit, že bych je už zase neměla spatřit.

„Taky se mi stýskalo Alice,“ zašeptala jsem a přitiskla si ji k sobě. Do očí se mi tlačily slzy. Chtěla jsem být silná a neplakat, nedat na sobě poznat, jak moc mi chyběli, ale nešlo to.

 

„Pusť mě k ní taky, ty lakomče,“ ozval se mužský hlas doprovázený smíchem a o vteřinu později už jsem nohama kmitala ve vzduchu, jak mě Emmett zvedl do své náruče. „Teda ségra, ty jsi kus,“ mrknul na mě.

„Díky Emme,“ zasmála jsem se vděčně a objala ho. Pak mě postavil na zem a přišla ke mně Esme s Carlislem.

„Holčičko,“ zašeptala a už mě pevně svírala ve své mateřské náruči a vzlykala mi do ramene. „Tolik jsi nám chyběla.“
„Vy mě taky, Esme.“ Carlisle se jen potěšeně usmíval a pak mě také objal. Málem jsme se rozplývala štěstím.

Na řadu přišli Rosalie s Jasperem. Oba dva se mi omlouvali. Rosalie za své dřívější chování a Jasper za tu nehodu o mých osmnáctých narozeninách. Ani na jednoho jsem se nezlobila, i když mi to nevěřili. Až když jsem je propálila naštvaným pohledem, přestali se svými omluvami a s lehkým úsměvem se postavili vedle svých drahých poloviček.

 

Pak se přede mě postavila ta nová upírka a přenádherně se na mě usmívala.

„Jsem ráda, že tě konečně poznávám. Tolik jsem toho o tobě slyšela. Já jsem Kimberly, ale říkej mi Kim.“ Mluvila tak rychle, že jsem sotva stačila zaznamenat půlku jejích slov a jen zmateně přikývla. Nechápala jsem, proč se ke mně Edwardova přítelkyně chová tak vřele. To jí pozapomněli říct, že jsem jeho bývalá dívka? Nejspíš ano. A pak se mi před očima zjevil Edward. Stál pár krůčků ode mě a zkoumavě si mě prohlížel.

„Já…“

„Nic neříkej. Hlavně neříkej, jak jsi rád, že mě vidíš. To ti opravdu nikdo věřit nebude!“ štěkla jsem a ustoupila pár kroků, až jsem narazila do Aarona. Stále jsem zírala na Edwarda, který se tvářil zničeně, ale jako kdyby mou reakci čekal.

„Bell,“ zašeptal tiše a podíval se na mě těma utrápenýma očima. Musela jsem semknout víčka k sobě. Nedokázala jsem se do těch smutkem prosycených očí vůbec dívat. Na co si to tady kruci hraje?! Opustil mě? Opustil! Miloval mě? Nemiloval! Tak co po mě do prkýnka dubovýho asi tak chce? Myslí si, že budu škemrat, plazit se a prosit? Nebo k němu prostě přijdu a budu si hrát na jeho kamarádku?

 

„Ehm, Bello, představila bys nás?“ ozval se po chvilce jemně Carlisle a já si teprve teď uvědomila, jak jsem byla k Aaronovi nezdvořilá. Otevřela jsem oči a pohlédla na něj. Povzbudivě se na mě usmíval a stiskl mi ruku.

„Omlouvám se. Vážení tohle je Aaron, můj kolega a přítel. Aarone, tohle jsou Cullenovi.“ Carlisle si s Aaronem potřásl rukou, ale když se jejich dlaně setkaly, zatvářil se zmateně.

„Těší mě,“ pronesl Carlisle tiše a zkoumavě si Aarona prohlížel. Co se tady děje? Mohl snad Carlisle něco vědět o Aaronovi?

„I mě těší, hodně jsem toho o vás slyšel,“ pousmál se Aaron, ale v jeho hlase jsem zaslechla dvojsmysl. Carlisle se zamračil a stoupl si zpět vedle Esme. Viděla jsem, jak střelil pohledem po Edwardovi, který jen lehce pokrčil rameny a přikývl. Střídavě jsem pozorovala Aarona, Edwarda a Carlisla a neodpustila si nervózní přešlápnutí.

„Tak my asi půjdeme,“ promluvila jsem nakonec.

„Určitě se tu ještě uvidíme,“ usmála se na mě Alice a pak se její výraz změnil v ten nepřítomný. Dívala se do budoucnosti. Když se vrátila myšlenkami zpět mezi nás, její obvyklý úsměv nahradilo hluboké zamračení a zkoumavé pohledy směřované ke mně. Nejistě jsem se usmála a táhla Aarona od nich pryč.

 

Zamířila jsem k baru, kde jsem si objednala něco na posilněnou a svezla se na barovou stoličku. Zavřela jsem oči a hlavu si schovala do dlaní. Cítila jsem Aaronovu ruku, jak mě hladí po zádech a neubránila se smutnému úsměvu. Nevím, co bych si počala, kdybych ho neměla.

„Bell…“

„Ne, prosím, teď nic neříkej,“ zaúpěla jsem a kopla do sebe panáka čiré tekutiny, jež mě hřála později v útrobách, a objednala si další. Aaron se nadechoval, aby něco řekl, ale přerušil ho jiný hlas

„Aarone? Mohl bys na chvíli?“ ozval se za Aaronovými zády hlas pana Smitha.

„Je to nutné?“
„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ pokračoval úpěnlivě pan Smith. Aaron se na mě vyděšeně podíval. Bál se. Strachoval se o mě a o to, co jsem schopná provést.

„Jen běž, já počkám tady.“
„To se mi právě nelíbí,“ prohlásil tiše Aaron a já po něm střelila nakvašeným pohledem. Aaron si povzdechl, políbil mě na čelo a odešel s panem Smithem pryč. Otočila jsem se čelem k baru a znovu si zavdala vodky. Pomalu jsem začala cítit její účinky, ale objednala jsem si další.

 

„Můžu?“ ozvala se vedle mě Alice a já přikývla. Nevím, co to do mě vjelo, ale prostě jsem měla potřebu opít se do němoty, abych zapomněla, že se tu dneska objevil. Znovu jsem si přihnula ze skleničky a Alice vedle mě si povzdechla. Otočila jsem se na ní, ale prudký pohyb hlavou nebyl dobrý nápad, a tak jsem musela chvíli počkat, než se mi povedlo na ní zaostřit.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla nesměle Alice a já jí pobídla kývnutím. „Co si dělala celé ty tři roky? Zajímá mě úplně všechno.“

„Jako bys to nevěděla,“ zamračila jsem se a ukázala na hlavu.

„Prosím.“ Upřela na mě své psí oči a já s povzdechnutím spustila.

„Když jste odjeli, nebylo to pro mě lehké. Chodila jsem jako tělo bez duše, vše si vyčítala, plakal jsem, budily mě noční můry. Tolik se mi stýskalo, ale pak jsem si uvědomila, že to nemá cenu. Ničím bych si k tomu nepomohla, a tak jsem začala znovu ‚žít‘. Jenže jsem neměla chuť být tou starou Bellou, jakou jsem byla celý svůj život. Chtěl po mně, abych si užívala lidského života a já si jeho slova vyložila tak, jak jsem chtěla. Prostě jsem si užívala.“ Usmála jsem se nad vzpomínkami, které se mi vybavily.

„Když jsem dokončila střední, usoudila jsem, že univerzita pro mě není to pravé ořehové a začala pracovat. Charliemu se to nelíbilo, ale já byla vzpurná. Odstěhovala jsem se do Seattlu, našla jsem si práci v jedné firmě, která pořádala večírky a po roce jsem se vypracovala tak, že jsem dostala nabídku z Detroitu. Po dalším roce a půl se ozvali z New Yorku a já ani chvíli neváhala. Dala jsem výpověď, zabalila si své saky paky a odstěhovala se sem. A teď? Jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Potkala jsem Aarona, který mě dostal z té hrozné deprese, kterou jsem se snažila celé tři roky skrývat před světem svou pracovitostí, a začala znovu žít soukromý život. Aaron mě naučil se zase smát a milovat. Dokázala jsem znovu posbírat střípky svého polámaného srdce, slepit je dohromady a otevřít jej Aaronovi.“ Dokončila jsem své vyprávění a svůj suchý krk zvlažila zbytkem vodky, která byla ve sklence. Zamotala se mi hlava a já musela uznat, že už mám asi dost.

 

Alice celou dobu mlčela a vstřebávala vše, co jsem jí pověděla. Překvapilo ji, že neteskním po jejím bratrovi? Mýlila se. Tesknila jsem, ale byla jsem rozhodnutá světu to neukázat. Zklamala bych Aarona, částečně sebe a potěšila bych tím Edwarda a to bylo právě to poslední, co jsem chtěla. Udělat mu radost. Odfrkla jsem si. Alice po mě hodila zkoumavým pohledem, ale já jen zavrtěla hlavou.

„Bello, jak to, že jsem nevěděla, že se tu setkáme? Proč nevidím tvou budoucnost?“ vyslovila Alice otázku, která jí trápila.

Pokrčila jsem rameny. „Od kdy mě nevidíš?“

„Já nevím. Měla jsem zakázáno dívat se ti do budoucnosti. Ale když jsme se s tebou měli setkat, ta vize měla přijít sama, ale nic jsem neviděla.“

„To bude dobré, Alice,“ uklidňovala jsem jí. Bylo mi jí líto. Ztrácela víru ve své vize. „Teď tě vidím,“ vypískla Alice, ale pak se zachmuřila.

„Co je?“ vydechla jsem vyděšeně, když jsem spatřila její obličej.

 

„Alice?“ ozval se za mnou sametový hlas a já se napnula. Zavřela jsem oči a zhluboka oddechovala. Klid, Bello. Jen klid. Určitě přišel jen pro Alici. „Hledá tě Jasper.“ Alice se zamračila, ale tvář se jí pak rozjasnila a seskočila ze židličky. Objala mě a odhopsala pryč. Nevěřícně jsem se za ní dívala, ale můj pohled zastínil Edward, který se posadil místo Alice. Vzpomněla jsem si na ty první měsíce po tom, co mě opustil. Jak jsem si přála, aby mi byl alespoň takhle blízko, jak je teď. Abych se mu mohla dívat do těch zlatavých očí, topit se v jejich hloubce, cítit jeho chladné ruce na své tváři a rty na svých ústech. Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala ty myšlenky z hlavy. Edward pozvednul obočí a nespouštěl ze mě pohled.

 

„Proč tak koukáš?“ neodpustila jsem si pichlavou poznámku.

„Já jen nemůžu uvěřit tomu, že jsi to ty. Změnila ses.“ Viděla jsem, jak se po jeho tváři roztáhl úsměv a žaludek se mi stáhl. Uf, tohle není dobré. Co by řekl tomu, kdybych ho pozvracela?

„Změnila,“ souhlasila jsem a mávla na barmana, aby mi nalil ještě jednoho panáka vodky. Nápad pomsty v podobě hozené šavle přímo do jeho ctěného obličeje se mi totiž zamlouval víc, než by měl.

„Neměla bys pít. Už jsi toho měla dost,“ poučoval mě Edward zkroušeně a já se uchichtla.

„Nic výjimečného. Pila jsem i víc. Vlastně dělala jsem spoustu kravin,“ usmála jsem se blaženě a vzpomínala na všechny ty hlouposti, které jsem prováděla poslední měsíce strávené ve Forks. Snad poprvé jsem si přála, aby mi viděl do hlavy, protože všechny tyhle vzpomínky by ho nesmírně vytočily.

„Bello, když jsem odcházel, něco jsi mi slíbila!“ vyštěkl naštvaně Edward.

„Že budu žít lidský spokojený život! A ty jsi taky něco slíbil, Edwarde Cullene! Nemělo to být, jako bys nikdy neexistoval?! Hmm?! Ale tak to rozhodně nebylo! Ublížil jsi mi! Zničil si mě. Věřila jsem ti, milovala tě, ale ty sis semnou jen hrál! Proč jsi to udělal? To jsem ti nestála ani za to, aby ses ke mně choval trochu uctivě? Proč jsi mi sliboval hory doly, když jsi mě nemiloval?“ křičela jsem vztekle a do očí se mi draly slzy.

„Bello,“ povzdechl si Edward a natáhl ke mně ruku. Vztekle jsem ji dostrčila.

„Svoje omluvy si strč, víš kam. Mě to nezajímá. Už nikdy jsem tě nechtěla potkat. Před pár měsíci se mi na tebe konečně podařilo jakž takž zapomenout a teď mi to zase kazíš!“ Hodila jsem do sebe posledního panáka a seskočila ze židličky. Trošku jsem pozapomněla na to, že rychlé pohyby mi nedělají dobře a mé nohy nejsou tolik stabilní. Zakymácela jsem se a šla k zemi. Zachytil mě pár chladných rukou, které mě k sobě pevně přimknuly. Žaludek protestoval, ale jeho obsah jsem dokázala udržet v sobě. Litovala jsem toho, když jsem si uvědomila, že ty paže patří Edwardovi. Začala jsem se vzpínat, ale on stál, nos zabořený v mých vlasech a nehodlal mě pustit.

„Okamžitě jí pusť,“ ozval se hrozivý Aaronův hlas, až jsem se otřásla.

 

Edward hrozivě zavrčel, ale jeho paže povolily sevření a nakonec mě úplně pustily. Ustoupila jsem od něj a nevěřícně se na něj dívala. Třela jsem si paže, které mě bolely od jeho stisku. Edward se na mě podíval a v jeho očích se zračila lítost.

„Promiň, úplně jsem zapomněl, jak jsi křehká,“ zašeptal. Stále jsem couvala, až se mi okolo pasu obmotaly Aaronovy pevné ruce a Edwardova tvář se znovu zkřivila.

„Měla by sis dávat pozor, s kým se vídáš,“ upozornil mě temně Edward a nespouštěl oči z Aarona.

„To mi říkáš zrovna ty?“ odsekla jsem.

„Bello, tohle je vážné. Nevíš, jak si zahráváš, když se stýkáš s ním.“

„Možná, že vím.“ Edwardovy oči byly najednou vykulené a pak se strhnul obrovský řev.

„Jak jsi mohl?! Riskuješ její život jen proto, aby si uspokojil svou temnou duši? Jsi pokrytec! Nehorázný pokrytec! Chceš, aby jí zabili?!“ Vyvaleně jsem zírala na Edwarda a jeho přísun nadávek na Aarona, který mi zarýval prsty do břicha, až jsem sykla. Rozhlédla jsem se okolo, ale naštěstí nás nikdo nepozoroval.

„Tak dost!“ utnula jsem Edwarda.

 

„Nic neví,“ řekl tiše Aaron, směrem k Edwardovi. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla porážku?

„Je chytrá. Dojde jí to,“ ušklíbl se Edward, ale vůbec nevypadal, že by ho to pobavilo.
„To vím sám. Snažím se to nějak vyřešit, vidíš?“ ukázal si na svou hlavu a Edward se znovu vyděsil.

„Zbláznil ses! Moc toho o vás nevím, ale když jim povíš, co všechno zjistila sama, nebudou tě dál poslouchat!“

„Nejsou tak hrozní. Vyslechnou mě, vím to!“
„Houby víš! Jak můžeš být tak sobecký?“

„Já už toho mám dost! O čem se to tu kruci bavíte? A ty buď tak hodný a přestaň urážet mého přítele!“ ukázala jsem prstem na Edwarda.

„Bello, nepřeji si, aby ses s ním dál vídala, je to nebezpečné. Copak to nechápeš?“ otočil se ke mně.
„Edwarde Cullene, ty nemáš žádné právo mi rozkazovat, s kým se smím vídat. Je to pouze a jen má věc!“

„Co se tu děje?“ přitančila Alice svým ladným krokem a postavila se po bok Edwarda.

„Odkdy potřebuješ odpovědi na své otázky, Alice?“ zeptala jsem se kousavě.
„Od té doby, co jsi ve společnosti Aarona,“ zašeptala tiše Alice a já jen vyvalila oči.

„Už i ty?!“

„Ne, nechápeš to,“ protestovala Alice a vykročila směrem ke mně. Zastavila jsem jí rukou.

„Správně, nic nechápu. Už toho mám tak akorát po krk. Jdu si lehnout!“ Vytrhla jsem se Aaronovi a utíkala do našeho pokoje. Měla jsem toho dost. Nemohou mě nechat normálně žít, že ne? Co jsem komu provedla? V šatech jsem se svalila na postel a vztekle mlátila do polštáře. O pár vteřin později zaskřípaly dveře a na zádech jsem ucítila chladný dotek. Poznala jsem, že ta ruka patří Aaronovi, nebyla totiž tak chladná, jako Cullenových.

 

Otočila jsem se, abych viděla Aaronovi do očí a posadila se. Pohladila jsem ho po smutné tváři, přejela prsty po rtech, a když jsem se chtěla natáhnout pro polibek, zastavil mě. Zmateně a ublíženě jsem se na něj podívala a on si povzdychl.

„Bells, Edward má pravdu,“ zašeptal tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem se nepřeslechla.

„Co? To snad nemyslíš vážně! Necháš se zviklat pitomým upírem, který se z ničeho nic znovu objeví v mém životě a myslí si, že mi může znovu převrátit celý život naruby?!“ Byla jsem vzteklá a naštvaná. Naštvaná na Edwarda, co si to dovolil a na Aarona, který se nechal tak snadno přesvědčit.

„Bell, jsem opravdu sobecký, když tě vystavuji takovému nebezpečí.“
„Ale on taky! Vše mi pověděl, i když věděl, že by mě za to mohli zabít Volturiovi! Jejich jediným pravidlem je, utajit svou pravou podstatu před lidmi a on to pravidlo porušil, tak ať tady nevypráví něco o sobeckosti a nebezpečí. Je to stejné jako před třemi lety!“
„Bello, není to stejné! Nechápeš, že my nejsme stejní jako upíři! Máme podobný zákon jako oni o utajení naší existence, ale náš druh se nedá obalamutit tak jako Volturiovi! Už jsem ti to vysvětloval. Za porušení pravidla, hrozí smrt nám obou. Jak můžu riskovat tvůj život jen proto, abych nebyl sám?“ Zavrtěl nešťastně hlavou a složil jí do dlaní.

 

Bolelo mě dívat se na to, jak trpí. Klekla jsem si k němu a pohladila ho po zádech. Aaron si mě přesunul na svůj klín a já ho objala okolo krku.

„Prosím, netrap se a vůbec nepřemýšlej o tom, co ten pitomec řekl. Nezáleží na tom, co jsi zač.“ Aaron se na mě podíval se zdviženým obočím. „No, dobře. Užírá mě, že to nevím, ale pokud je to tak nebezpečné, tak to vědět nepotřebuju. Jen chci být s tebou, ve tvém náručí, cítit tvé polibky…“ Zdvihla jsem hlavu a podívala se na něj. Díval se na mě s obrovskou něhou v očích a mé srdce se splašeně roztlouklo. Přitiskl své rty na mé a já slastně vzdychla. V hlavě mi kolovala jen jedna jediná myšlenka.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem mezi polibky. Je mi jedno, kolik upířích uší nás právě slyšelo, nebo stále slyší. Nehodlám se v tuhle chvíli zabývat Edwardem, Alicí, či kýmkoliv jiným z Cullenových ani tím, co nám přinese budoucnost. Soustředila jsem se jen na Aaronovy polibky a ruce, které mi pomalu začaly rozepínat lososové šaty, a nechala se unášet na vlně nezkrotné vášně.

Diskusní téma: 10. Křik, hádky a výčitky

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek