10.kapitola - Tohle není můj domov

Bellin pohled:

Život ve Voltéře stál za starou belu. Rozhodně jsem ten starý vlhký hrad nepokládala za domov ani za žádné místo, kde bych si připadala aspoň trochu dobře. Vlastně ano, v několika málo chvílích jsem si tu připadala dobře, ale to bylo jenom ze začátku a jenom tehdy, když jsem byla s Damonem, když jsem byla sama, mohla jsem se ukousat nudou a s nikým jiným jsem se tu nijak nesblížila.

Dny tu obíhaly až závratnou rychlostí, a tentokrát jsem to byla já, kdo se snažil Damonovi a Edwardovi vyhýbat, ale když jeden má pokoj naproti vám a druhý vedle vás, jde to docela těžko, hlavně tedy, když je Edward v tom svém neustále zavřený.

„Tak co, už jsi přišel na to, jak procvičíme můj dar, abych ho mohla začít používat při boji?“ zeptala jsem se jednu hodinu Nikoly, který zrovna trénoval můj štít, a já se musela ke svému velkému potěšení pochlubit, že už mi nedělalo problém soustředit se i na něco jiného než jenom na můj dar. Mohla jsem s ním mluvit, dokonce jsem si i během naší společné lekce četla knížku.

Jehličky jsem stále cítila, ale už jsem si na ně plně zvykla a Nikola se jenom ptal, když změnil dar, který na mě působil, ale ono to nějak nebylo nikdy poznat, pokaždé to byly jenom jehličky a nic víc.

„Ještě ne… nebo vlastně možná ano…,“ řekl zamyšleně.

„Tak co? Jo nebo ne?“ zeptala jsem se ho s úsměvem a čekala, dokud mi neřekne konečné rozhodnutí.

„Ten vegetarián, Edward, že? No, tak ten umí číst myšlenky, ne?“ zeptal se z ničeho nic a dokonale mě svou otázkou překvapil. Nechápala jsem, kam touhle otázkou míří a jak to vlastně souvisí s mým výcvikem.

„Jo, umí.“

„Tak bys ho mohla přivést na příští trénink, bude se nám hodit,“ odpověděl mi s úsměvem, a když viděl můj nechápavý obličej dodal: „Budeme trénovat, jak tvůj štít bude působit na ostatní. On tobě číst myšlenky neumí, jestli se nepletu a pokud přivedu na trénink ještě někoho, budeme moct vyzkoušet, jak moc dobře umíš ovládat svůj štít, abys zaštítila ještě nějakou další osobu. Poznáme to tak, že mu nebude most číst myšlenky stejně jako tobě.“

„Aha.“ Když to říkal takhle, znělo to velmi logicky a pokud si tak budu moct procvičit svůj dar, tak to nebude na škodu. „Takže zítra tu budu i s Edwardem,“ slíbila jsem a proklouzla dveřmi zpět na chodbu a zamířila si to rovnou za Edwardem, abych mu to mohla říct.

***

„Říkal jsem si, kdy si na mě najdeš čas,“ řekl jen, co jsem po zaklepání vešla do jeho pokoje a hned na to jsem opět byla v obležení jeho paží. Díval se mi s úsměvem do očí a zdá se šťastný, přestože už dlouho nebyl na lovu a barva jeho očí byla den ode dne temnější a kruhy pod očima výraznější.

„Vlastně jsem se tě přišla na něco zeptat,“ začala jsem hned a Edward se na mě zvědavě a povzbudivě podíval.

„Ano? Spusť, jsem zvědavý,“ řekl a tak jsem mu přetlumočila Nikolova slova. „A v čem je problém?“ zeptal se po chvíli, když viděl mé drobné zaváhání u toho, že by měl být na mém tréninku.

„Žádný,“ řekla jsem vymlouvavě. Kromě Nikoli nikdo nevěděl, jak hnusně se ke mně Felix na trénincích chová a tak jsem chtěla, aby to i zůstalo. Edwarda jsem na tréninku s Felixem mít nechtěla, ale nevěděla jsem, jak dlouho ten tréninku bude trvat a tak bude potřeba, aby tam byl.

„Nelži mi, víš, že to poznám,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Já nelžu, jenom… jenom bych si připadala trapně, kdybys mě viděl bojovat s Felixem, vůbec to neumím a v jednou kuse se válím po zemi, kterou jsem snad už i celou vytřela, to je celé,“ přiznala jsem.

„Nemusíš se bát, že bych se smál, každý jsme nějak začínali,“ chlácholil mě.

„Já vím, ale přijde mi, že všichni, s kterými Felix trénuje, jsou lepší než já a přitom jsou třeba ještě mladší, no a kdybys mě teď měl vidět trénovat…“ Nebála jsem se, že bych se před ním ztrapnila, bála jsem se Felixových řečí, jeho urážek a následně Edwardových reakcí, nemohla jsem tušit, co si o mně Felix vlastně myslí, ale bylo mi jasné, že to nebude nic pěkného a pokud mám pravdu, tak by se to nelíbilo ani Edwardovi.

„Neboj se, ani já nejsem žádný profesionál, kdybych neměl svůj dar a přesně nevěděl, co se protivník chystá udělat, asi bych teď byl snad ještě horší než ty,“ řekl a já se na něj nedůvěřivě podívala. Nějakou dobu jako nesmrtelný za sebou má a že by bojoval hůř jak já? „Pokud mi nevěříš, můžeme to spolu zítra zkusit,“ nabídl okamžitě.

„Dobře, platí, zítra zkusíme, který z nás dvou bojují líp, ale stejně si myslím, že mě porazíš,“ řekla jsem protentokrát i s úsměvem. „A ne abys mě šetřil!“ pohrozila jsem mu, když jsem v jeho očích uviděla to známé zajiskření. Bylo mi jasné, že udělá cokoliv, abych vyhrála, ale tohle mu nedovolím.

„Kdo řekl, že tě budu šetřit, krásko?“ zeptal se přezíravě.

„Stačilo mi, jak ses podíval. Mám tě prokouknutého, Edwarde Cullene,“ řekl jsem mu a konečně se vyprostila z jeho objetí. „A teď by sis asi měl zajít na lov. I tak budu sice zítra silnější, ale to neznamená, že ty bys při síle být neměl,“ řekla jsem zamyšleně.

„A ty se mnou nepůjdeš?“ zeptal se a výmluvně ke mně natáhl ruku. Při pomyšlení na lov jsem jasně cítila pálivou bolest v krku a při pohledu do zrcadla jsem i viděla, jak mi postupně tmavnou oči, ale já jsem teď nemohla opustit hrad. Nebyla jsem na to připravená. Potřebuju čas.

„Ne, promiň,“ zamítla jsem jeho návrh a Edward stáhl ruku.

„Co se to s tebou děje? Máš strach? Ale to je přece přirozené, všichni se bojíme, že zase jednou uklouzneme a nepodaří se nám potom vrátit na správnou cestu, ale všichni jsme odhodláni a já na tobě jasně vidím, že ty jsi víc než odhodlána přestat se život lidskou krví. Doma ti všichni pomůžeme,“ řekl a já se na něj podívala. Jak sebejistě řekl slovo doma. Já jsem však domov neměla.

„Doma, jak pěkně to zní,“ řekla jsem.

„Ano, vrátíme se k rodině a bude spolu a nás doma,“ řekl s úsměvem a znovu si mě přitáhl do náručí. „Budeme velká rodina ve velkém domě, který Esme s radostí navrhne a budeme společně trávit všechny dny věčnosti,“ mluvil dál zasněným hlasem a mě se to začalo jako film odehrávat před očima. Já a Edward napořád. U něj doma. Nějak jsem nedokázala pomyslet na to, že by to byl náš domov, neměla jsem nikdy představu o tom, jak by takový můj domov měl někdy vypadat. Před tím jsem totiž pořád myslela na to, že do mé rodiny se bude stále počítat Elinor a máma s tátou, babička, Paul a prostě všichni, ale jak se ukázalo, tak jsem se pěkně mýlila.

„Zní to až moc hezky na to, aby to byla někdy pravda,“ řekla jsem trochu tvrdým hlasem. Tohle byla pěkná pohádka pro děti. Život takový nikdy nebude.

„Proč by to nemohla být pravda? Ještě jsem sice nikomu neřekl, že žiješ, ale uvidíš, že jakmile přijedeme domů, tak tě všichni nadšeně uvítají. Alice tě vytáhne na nákupy a Emmett si s tebe bude neustále utahovat, Esme tě zahrne láskou, jako tvoje skutečná máma a až tě poznají pořád i ostatní členové rodiny, všechno bude v pořádku, uvidíš,“ sliboval.

„Asi by sis měl zajít na ten lov,“ řekla jsem jen, co domluvil.

„Dobře, jenom mi ukaž nějakou cestu ven z hradu, moc se tu nevyznám,“ odpověděl mi s úsměvem, stále si mě měřil takovým zvláštním pohledem. Někde uvnitř musel vědět, co se se mnou děje, ale možná má jenom strach si to přiznat. Přiznat si, že by mě mohl někdy ztratit napořád.

„Tak tedy pojď.“ Prošla jsem kolem něj a vyšla na chodbu. „Půjdeš tady po téhle chodbě až na konec a když se vydáš potom doprava, dojdeš ke starým dveřím. Nejsou zamčené, takže by ses měl bez problému dostat ven a potom i dovnitř,“ vysvětlila jsem mu cestu.