10.kapitola - Takový normální den (Isin pohled)

Celou noc se u mě střídala zimnice s horečkou. Pořádně jsem usnula až někdy k ránu, když jsem měla zase horečku a chladila se o Edwardovu ledovou hruď. Emmet ho svým včerejším vtípkem, nebo jak jinak to nazvat poměrně vytočil, ale když potom zase zmizel a Edward posbíral polštáře, podařilo se mi ho uklidnit.

„Tak jak se cítíš?“ zeptal se, když jsem se probudila v jeho náruči.

„Nijak zvlášť.“ řekla jsem popravdě.

„Esme volala tvé matce, aby tě omluvila ve škole a Carlisle by tě rád vyšetřil v nemocnici.“ Už jenom to slovo nemocnice a udělalo se mi nevolno, už jako malá jsem nesnášela ten pach dezinfekce, pokaždé se mi z ní zvedal žaludek.

„Musím tam?“ zeptala jsem se a snažila se na něj podívat znovu těma psíma očima jako včera, ale dneska to ne a ne zabrat.

„Musíš. Carlisle tě vyšetří a potom tě odvezu domů.“

„Domů?“

„No musíš to vyležet.“ řekl nekompromisně.

„Ty nejdeš do školy?“ došlo mi, že dneska je bohužel už pondělí a Edward i ostatní sourozenci musí do školy.

„Esme mě už omluvila. Věděla, že budu chtít zůstat s tebou.“ Tak aspoň jedna dobrá zpráva pro dnešní den. Podívala jsem se na hodiny na Edwardově nočním stolku a usoudila, že pokud chci mít to vyšetření za sebou, co nejdřív měla bych vstanou a obléct se. Vysoukala jsem se tedy z postele a chtěla se jít obléct, ale včera jsem si tak nějak zapomněla ve svém spěšném odchodu z domu všechno oblečení, tedy kromě toho co jsem měla včera. Než jsem se, ale nadála, stála vedle mě Alice a v rukou držela hromádku čistého a nádherně vonícího oblečení. No ne, ona snad kvůli mně začala i prát. Tohle oblečení jsem tu už jednou na sobě měla. Dokonale mě překvapila tím, že mi ho dala znovu. Muselo jí to zřejmě stát hodně sebezapření.

Když jsem konečně z koupelny vyšla oblečená a učesaná, Edward už seděl na ustlané posteli a usmíval se na mě. Přišla jsem k němu a políbila ho. Chtěl náš polibek prodloužit, ale já jsem zase chtěla mít tu prohlídku u Carlislea za sebou a tak jsem naše rty rozpojila. Smutně se na mě podíval, ale potom pochopil, proč jsem to udělala. Podal mi nějakou kočenou bundičku, nejspíš mi ji tu nechala Alice a ruku v ruce jsme se vydali po schodech dolů.

Esme se právě chystala pryč a tak jsme se srazili zrovna u dveří.

„Dobré ráno, zlatíčko, jak se cítíš?“ zeptala se.

„Je to lepší, ale Carlisle mě chce vidět, tak jedeme do nemocnice.“ Vysvětlila jsem a chtěla se vydat do auta, ale ten mě ještě zastavil a významně se podíval na bundu v mé ruce. Podívala jsem se jeho směrem a s povzdechem jsem si začala bundu oblékat. Přehodila jsem si vlasy a nakonec ji zapnula až po krk, potom jsem konečně mohla jít ven, kde už mi Edward otevíral dveře od Volva. Esme nás následovala a v druhém autě už na ni čekal Aro. Trochu mě to překvapilo, věděla jsem že Esme nerada jezdí autem, ale že je s Arem taková kamarádka. Neřešila jsem to. Edward zapnul v autě topení a už vyjížděl z příjezdové cesty.

Edward mi před nemocnicí galantně otevřel dveře a já vystoupila. Ještě jsem ani nevkročila do nemocnice a už jsem cítila ten pach dezinfekce a udělalo se mi mírně nevolno. Potlačila jsem tu nevolnost a vydala se s Edwardem dovnitř. Na recepci se Edward usmál na sestřičku a řekl, že jdeme k doktoru Cullenovi, u kterého jsem byla už objednaná.

„Dobré ráno, Carlisle.“ pozdravila jsem ho, když jsme vešli do kanceláře.

„Bello, pojď dál, ty Edward prosím počkej venku.“ Požádal ho a tak jsem za sebou zavřela dveře a sedla si do křesla naproti jeho. Carlisle se podíval do nějakých papírů a potom mě vyzval, abych si vysvlékla tričko a sedla si na lehátko. Potom mě chladivým stetoskopem začal poslouchat mé srdce. Věděla jsem, že to nepotřebuje, ale tak je to přece doktor a u většiny lidí nemůže používat jenom sluch.

„Zakašlej.“ Vyzval mě po chvíli a tak jsem zakašlala, ale potom mě začala tak škrábat v krku, že mi musel Carlisle podat sklenici s vodou, aby to zapila. Přestala jsem kašlat, ale ten škrábavý pocit v krku tam zůstal pořád.

„Tak, co se mnou je?“ zeptala jsem se ho, když jsem si oblékala tričko.

„Přesně jak jsem si myslel. Zápal plic.“ Poznamenal, jako by jenom pro sebe a zapisoval něco do karty. Edward musel slyšet, že s vyšetřením skončil a tak po zaklepání vešel dovnitř a sedl si do druhého křesla hned vedle mě.

„Pojď, odvezu tě domů.“ řekl Edward a Carlisle mu podal nějaký papírek. Rozloučila jsem se s ním a s Edwardem jsem zamířila zase k autu. Ještě než jsme vyšli ven, se Edward zastavil a vedl mě k lékárně. Podal sestřičce recept a ta mu dala příslušné léky, které Edward zaplatil, a potom jsme mohli konečně domů. No, domů. Ke Cullenům.

Edward mě hned odvedl do pokoje a nařídil mi lehnout si do postele. Poslechla jsem ho, převlékla se do pyžama, které mi včera dala Alice a zalezla do postele. Sotva jsem si lehla, otevřely se dveře a Edward mi nesl hrnek, ze kterého se ještě kouřilo a v druhé krabičku s nějakými prášky. Vzala jsem si tedy prášek a usrkla trochu čaje. Edward mi hrnek položil na noční stolek a sedl si na postel. Hlavu jsem mu položila do klína a pomalu jsem začala usínat.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale přišla mi to už jako hrozně dlouhá doba. Zavrtěla jsem se a zjistila, že mě Edward přikryl peřinou. Ležela jsem na něčem tvrdém a ještě z polospánku jsem se usmála, když mi došlo, že je to Edward. To už mě probudilo úplně, ale oči jsem nechala stále zavřené. Opatrně jsem přejela rukama po jeho vypracované hrudi. To byla vždy až takhle svalnatá? Přisoudila jsem to mé rozespalosti a stále se zavřenýma očima jsem se posunula kousek výš, abych mohla Edwardovi dát sladký polibek. Natáhla jsem se a otevřela oči. Zírala jsem do medových očí, ale i přesto jsem s hrůzou vyjekla. Nebyli to překrásné medové oči mého Edwarda, ale Emmetta. Vyskočila jsem bleskově z postele a pozorovala, jak se Emmett směje.

„Emmette, ty idiote! Co tady děláš?“ řvala jsem a tím ho ještě víc rozesmála.

„Edward ti šel uvařit čaj, tak jsem nahradil jeho místo, aby ti nebylo smutno.“ Vykašlal ze sebe v průběhu smíchu Emmett.

„Co se tady děje?“ Vletěl do pokoje Edward a v rukou nesl hrnek z čaje, z kterého se linuly oblaka páry.

„Vůbec nic bráško.“ Zazubil se na něj Emmett, ale nejspíš si neubránil myšlenky, protože najednou Edward zlostně zavrčel. „No, dobře, ale já nemůžu za to, že Is miluje mne.“ Vysmíval se Emmett Edwardovi a já měla pocit, že Edward vybuchne zlostí.

„Co to plácáš Emme?“

„Nestyď se za to, srdci neporučíš.“ bylo vidět, že si to Emmett opravdu užívá. Toho baví Edwarda tak štvát? A proč si jako oběť vybere vždy mě?

„Bože ty si vážně hrozný idiot.“ lamentovala jsem nad jeho chováním a vyšla z místnosti. Sotva jsem vstoupila na první schod, uslyšela jsem ránu, jako když se tříští sklo a hned na to jsem ucítila za sebou závan větru. Udělala jsem krok zpět a spatřila Emmetta, jak leží na zemi. Podívala jsem se na druhou stranu a tam ve dveřích stál Edward a škodolibě se na Emmetta usmíval.

„Tys mě vyhodil z pokoje?“ zeptal se nevěřícně Emmett.

„Doslova a do písmene.“ zasmál se Edward a v mžiku stál u mě. Omotal mi paži okolo pasu a vedl mě po schodech do obýváku. Posadil mě na pohovku, zabalil mě do deky a lehce mě políbil na rty. „Uvařím ti nový čaj.“ s tím odešel do kuchyně a já zůstala sedět v obýváku. Čekala jsem, že se do vteřiny vrátí, ale výjimečně mu to trvalo nějak dlouho.

Dívala jsem se zrovna z okna, když mě popadli silné studené ruce. Podívala jsem se na dotyčného a zjistila, že je to Emmett. Ten mi jen rukou zakryl pusu, abych nemohla mluvit a odnesl mě někam nahoru. Vkročil se mnou do prvních dveří na patře a položil mě na postel.

„Buď zticha.“ přikázal mi a usmál se.

„O co se pokoušíš?“

„Unáším tě.“ zasmál se Emmett a stoupl si ke dveřím.

„Myslíš, že Edwarda překvapíš?“ zeptala jsem se se smíchem v hlase.

„Pokusím se o to.“ ušklíbl se Emmett a hned na to se mu po tváři rozlil spokojený úsměv, protože se ze zdola ozval Edwardův naštvaný hlas.

„Emmette, co si myslíš, že děláš? Zapomněl si, že můžu úplně jednoduše zjistit, kde si?“ mluvil stále naštvaně Edward, ale teď už i pro mě byl jeho hlas silnější, protože stál za dveřmi. „Okamžitě otevři!“

„Ne, dokud se mi neomluvíš, tak ti tvou milovanou nevrátím.“ vyplázl Emmett jazyk na zavřené dveře, za kterými stál Edward.

„Nebudu se ti omlouvat, takže nekecej a rychle otevři!“

„Jinak co?“ smál se dál Emmett, který z toho měl hroznou švandu. Ani jsem nestihla zaznamenat, jak rychle se to událo, ale najednou stál Edward v pokoji a vyhodil Emmetta dveřmi po schodech dolů. Otřepal si ruce a došel si pro mě.

„Uvařil jsem ti ten čaj.“ Usmál se na mě a já se musela začít smát nahlas. Edward se ke mně ihned přidal a odnesl si mě do svého pokoje.

„Kde je Bella?“ zaslechla jsem z přízemí mámin hlas a bylo mi jasné, že můj klidný den právě skončil. Vstala jsem z postele a s povzdechem jsem se vydala z Edwardova pokoje do přízemí. Máma stála pod schody, a když zaslechla kroky, podívala se nahoru, ale neusmála se, spíš naopak vypadala naštvaně.

„Jak si to představuješ, mladá dámo?“ vykřikla jen, co mě uviděla a já se rozpačitě a s tváří rudou ponížením a vztekem podívala na Esme, která stála za mámou a hned na ostatní, co přihlíželi máminu výstupu.

Sešla jsem poslední tři schody a vzala si bundu, kterou mi Alice podávala. Povzbudivě se na mě usmála a já jsem vyšla před dům a stoupla si k autu. Ještě jsem zaslechla mámina slova a vůbec se mi nelíbila. Místo, aby byla vděčná, že jsem v pořádku, jim ještě nadá, že kvůli nim jsem nemocná.  Byla jsem brunátná vzteky, ale čekala jsem, dokud mamka nevyjde ven, nechtěla jsem se s ní před Cullenovýma hádat.

Cesta domů probíhala v hrobovém tichu. Ani jedna jsme nepromluvily a já jsem se užírala zuřivostí. Co si to proboha mamka myslí? Je sice pravda, že doma teď netrávím zrovna všechen svůj volný čas, ale mohla to vlastně očekávat. Jsem přece dospělá. Máma zastavila před naším domem a tak jsem vystoupila a šla domů. Ve dveřích jsem potkala tátu, který se na mě ustaraně díval. Dala jsem mu pusu na tvář a šla do pokoje.

„Tak to ne, Isabello Montenegrová. Pojď okamžitě dolů!“ zavolala za mnou máma hned, jak si sundala kabát a všimla si, že mizím za dveřmi do svého pokoje.

„Nechej ji, copak ti doktor Cullen neříkal, že je nemocná?“ zastal se mě táta a to bylo poslední, co jsem z jejich rozhovoru slyšela, než jsem zavřela dveře. No, vlastně ne poslední. Chvíli bylo dole ticho, ale potom se máma vrátila do své původní ráže a seřvala i tátu. Poslední co jsem slyšela, než se domem rozlehlo to tíživé ticho, bylo, jak se domovní dveře s hlasitým bouchnutím zavřely. Pootevřela jsem dveře a zaslechla, jak máma vzlyká. Bylo mi jí líto, ale nemohla jsem teď za ní přijít, vlastně to všechno byla jenom její vina. Lehla jsem si do postele a po chvíli jsem usnula.

Byla jsem v něčí chladné náruči a vzlykala jsem. Ten dotyčný, komu jsem zmáčela košili svými slzami, mě hladil po vlasech a šeptal, že všechno bude dobré.

„…uvidíš, nerozvedou se.“ Tím jsem si, ale nebyla jistá. Věděla jsem, jak mamka dokáže být nepříjemná, když se trochu snaží, ale tohle jsem nikdy nečekala. Táta už toho měl plné zuby a jednou odpoledne mi prostě řekl, že požádal o rozvod. Tehdy jsem zůstala stát v obývacím pokoji jako nějaká socha. Mozek mi jeho slova nechtěl zpracovat, pořád jsem si myslela, že si dělá jenom legraci.

„Nee, táta mi to řekl…“ znovu jsem popotáhla a z očí se mi spustila nová dávka slz.

„Pšt, to bude dobré, jsem tu s tebou.“ až v tu chvíli jsem vzhlédla a podívala se do Lucasova smutného obličeje. Nesnášel, když jsem brečela nebo se nějak jinak trápila. Jeho nádherné karamelové oči měl plné smutku, ale na tváři měl povzbudivý úsměv. Snažila jsem se mu ten úsměv oplatit, ale asi se mi to nepovedlo, musel to být úplný škleb, vlastně jsem neměla ani náladu na to se usmívat. Políbila jsem ho na rty a na chvíli se ztratila z té neskutečně těžké přítomnosti.

„Is, za chvíli tu budou!“ zavolala od někad z domu Alice. Rozpojila jsem naše rty a s povzdechem jsem se vydala za Alicí. Lucas šel se mnou do obývacího pokoje, ale pořád mi přešel takový nesvůj. Těkal pohledem po místnosti a mě to ještě více z nervózňovalo. Nejenže se mi rodiče rozvádějí, ale ještě musí přijet Caius. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si na poslední volné místo. Rozhlédla jsem se po místnosti a všech obličejích. Zastavila jsem se až u posledního. Edwardova. Pořád jsem v jeho obličeji a hlavně jeho očích viděla tu bolest, co mu způsobilo moje rozhodnutí zůstat s Lucasem, ale já jsem nemohla jinak. Prostě jsem se do něj zamilovala. Edwarda jsem měla stále ráda, ale vlastně už na počátku našeho vztahu jsem měla takový pocit, že ho nemiluji tak jak by si zasloužil.

Edward se na mě nedíval. Pohled měl upřený někam vedle mě. Sledovala jsem ho a zjistila, že pohledem doslova hypnotizuje Lucase. Ten stále těkal pohledem po místnosti. Nebo to spíš vypadalo, jako by někoho sledoval, ale nikdo toho dotyčného neviděl a Lucas nám to nechtěl říct.

Konečně tu byl Caius i s gardou. Stáli jsme všichni před domem. A když říkám všichni myslím tím všichni i Aro, Emilío a Chiara. Celá moje upíří rodina.

„Zklamal jsi mě, Lucasi.“ promluvil melodickým hlasem Caius a zavrtěl hlavou. Potom se stalo několik věcí najednou. Všimla jsem si, jak před Caiuse předstoupila ta malá potvora Jane a nenávistně se usmála na mého Lucase. Jeho přátelé z Voltéry se na něj dívali soucitně i s určitou bolestí. Museli vědět, co se teď bude dít. I Edward a Alice to viděli, ale ani jeden nestačil zareagovat. Janin úsměv se ještě víc rozšířil a já jsem čekala, kdy se Lucas skácí v bolestech na zem, ale nic se nestalo.

Všichni si začali šeptat a já jsem byla šťastná, že se mu nic nestalo.

„Děkuji.“ zašeptal a jen díky tomu, že jsem byla blízko němu, jsem to zaslechla. Oči všech z rodiny se na něj nechápavě obrátili a on jenom pokrčil rameny.

Probudila jsem se celá zpocená. Venku už byla zase tma a já jsem ležela v doslova mokré posteli. Stanula jsem a s čistou košilí na spaní jsem se vydala do koupelny. V domě bylo ticho a tak jsem si zalezla do sprchy a nechala ze sebe smívat ty pocity, které u mě sen vyvolal.

Začínala jsem z těch snů mít strach. Měla jsem strach, že budou stejné jako u Belly, že v nich uvidím svoji budoucnost. Že se moji rodiče doopravdy rozvedou. Že přijede Caius i s gardou a budou chtít mou upíří rodinu zničit.

Voda mi stékala po tváři a já si znovu přehrávala ten sen. Když už se voda začala ochlazovat, vypnula jsem ji a zabalená do osušky jsem si stoupla před zamžené zrcadlo. Setřela jsem tu páru a zadívala jsem se na sebe. Tváře mi doslova hořely, jak teplotou, tak i teplou vodou, pod kterou jsem stála snad půl hodiny. V krku mě nesnesitelně škrábalo a od noh jsem cítila zimu. Rychle jsem si vysušila vlasy, oblékla se a šla si do kuchyně uvařit čaj.

Procházela jsem obývákem, když jsem na pohovce uviděla mámu, jak tam leží a v rukou má svatební album. Nevypadala o moc líp jak já. Oči měla napuchlé, což prozrazovalo, že po tátově odchodu musela hodně dlouho brečet. Ale co jsem nechápala, bylo to album v jejich rukách. Co si s tátou řekli, že začala vzpomínat? Raději jsem to nechtěla vědět. Zašla jsem do pokoje pro hosty, vzala jsem přehoz z postele a přikryla jí,

potom jsem si konečně šla uvařit ten čaj. Odnesla jsem si ho do pokoje a ještě než jsem znovu usnula, jsem si vzala prášky, co mi Carlisle předepsal.