1. kapitola

27.05.2016 19:48

Domov. Místo, kam se lidé rádi vracejí. Místo, které vždy všem při jeho vyslovení vyvolá melancholické úsměvy na tvářích. Místo plné vzpomínek. Táta s mámou, kteří vás pokaždé vítají s otevřenou náručí. Sourozenci, se kterými se honíte kolem domu, hrajete si s nimi s míčem. To vše se mi vybaví pod pojmem domov, ale vybaví se mi ještě jedna věc a to, že je to místo, které nemám.

Vlastně dalo by se říct, že mám, ale nevážou se mi k němu ty veselé vzpomínky na rodinnou pohodu, lásku a štěstí. Není to místo, kam bych se chtěla vrátit. Nežijí tam lidé, které bych ráda viděla a na které bych nechtěla nikdy zapomenout.

Je to místo, ze kterého jsem před víc jak jedním rokem utekla a na které se mi dařilo úspěšně nemyslet celou tu dobu až do dnešního dne. Nechápala jsem, jak jsem si na to mohla zrovna teď vzpomenout, co mi mohly vlny rozrážející se o kameny na břehu připomenout. Seděla jsem tu už tolikrát a nikdy mi nepřišla na mysl jediná vzpomínka na domov… až teď.

Všude do dálky se ozýval hukot moře, cítila jsem sluneční paprsky, které se dotýkaly mé kůže, která za poslední rok získala jemný bronzový odstín. Z dálky jsem slyšela pokřikování prodejců na místním trhu a smích malých dětí, dovádějících na nedaleké pláži. Milovala jsem to tu. Tohle místo bych dokázala nazvat domovem, ale někdo mi tu chyběl. Někdo, kdo by tento domov se mnou sdílel.

Na mysli mi vytanula tvář osoby, kterou bych tu ráda měla, ale která tu nikdy nebude. Ta milá, usměvavá tvář, kterou jsem milovala a která milovala mě. Ta láska, která čišela z té tváře, mě vždy ohromila svou velikostí, nikdy jsem nedokázala pochopit, jak mě může někdo tolik milovat. Připadala jsem si nehodna tak velké lásky, ale zároveň jsem si ji užívala. Brala jsem si ji a snažila se jí dát stejné množství jejímu majiteli. Milovala jsem jeho doteky na mé světlé, sluncem skoro nedotčené pokožce, milovala jsem jeho rty, když mi dával polibek na dobrou noc, milovala jsem ho celého.

Až do toho osudného dne. Bylo to, to nejhorší, co se mohlo kdy stát. Nikdo to nedokázal pochopit a vlastně ani já ne. Místo, kde jsem doufala, že konečně najdu domov, se pro mě toho dne, kdy jsem tam vešla, stalo pravým peklem, ve kterém jsem nemohla žít.

Lékaři tehdy přišli s tím, že měl vážně nemocné srdce. Myslela jsem, že o tom nevěděl, když jsme se brali. Neznali jsme se tak dlouho, nemohla jsem o něm vědět všechno, bylo toho hodně, co jsem se o něm chtěla dozvědět, ale prozatím mi jeho láska stačila a na otázky bylo času dost. Pak jsem se ale dozvěděla, že on o svém nemocném srdci věděl a i přesto mi nic neřekl. Bylo to tak šokující, že přede mnou měl takové tajemství. Vzal si mě, i když věděl, že náš společný život nebude vůbec dlouhý.

Zatřepala jsem hlavou a raději stanula, nechtělo se mi vzpomínat na to, co následovalo potom, co mi vlastní muž umřel v náručí. Nechtěla jsem vzpomínat na tu noc plnou hrůzy, kdy mi pomalu docházelo všechno, co se stalo a ještě míň se mi chtělo vzpomínat na to, co se stalo potom. Na první setkání s jeho rodinou, která mě nenáviděla od chvíle, kdy jsem vkročila do jejich domova, který se měl stát i mým.

Jejich nenávist se však zvětšila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že jsem hlavním dědicem po mém muži. Věděla jsem, že Alejo byl bohatý, ale nikdy jsem nevěděla, odkud jeho zisky pramení. Nenapadlo mě, že vlastní jednu z největších firem v zemi a přitom mi jeho jméno mělo být povědomé. Jeho rodina patřila ke společenské smetánce, která byla zvána snad na všechny charitativní akce, večírky a bankety.

Můj život se v tu chvíli znovu otočil o dalších třista-šedesát stupňů. Jako by těch změn nebylo už tak dost. Stala jsem se bohatou, ale bohatství mi přineslo jenom neštěstí. Toužila jsem to dědictví odmítnout, toužila jsem zmizet ze života Alejovy rodiny, nemuset denně snášet jejich nenávist, cítit na sobě jejich pohledy, které mi jasně říkaly, že jsem se za Aleja provdala jenom kvůli jeho penězům, ale jak jsem jim měla vysvětlit, že jsem až do chvíle, kdy se četl testament, nevěděla, kdo vlastně Alejo je? Nevěřili by mi.

„Neboj se, všechny okouzlíš tak, jako jsi okouzlila mě,“ sliboval mi ještě před branou k jeho domu Alejo v ten osudný den. Tehdy jsme ušli jenom několik málo kroků, když se chytil za hrudník a v dalších několika málo minutách se zhroutil k zemi.

„Sandro, to moře je už dost slané, nemusíš ho ještě víc solit,“ ozval se vedle mě Michelův hlas.

„Já ho nesolím,“ odpověděla jsem mu a snažila se si rychle utřít slzy, které se mi objevily na tváři a které bohužel viděl.

„To vidím,“ řekl a sedl si vedle mě do trávy. Ani mi nedošlo, že jsem si během těch vzpomínek znovu sedla a znovu se zadívala na moře.

„Omlouvám se, vím, že jsem ti slíbila, že už nebudu brečet, ale dneska…,“ promluvila jsem, ale nedořekla a znovu si utřela slzu, která mi putovala po tváři. Michel byl tak hodný, když mi nabídl, že bych tu mohla zůstat a já jeho nabídku po nějaké době skutečně přijala.

Ve skutečnosti jsme se nepoznali v jeho domově. Bylo to v mé rodné zemi, kde si jel Michel hledat práci. Byl moc šikovný ve svém oboru a já mu toužila nějak pomoci. Dokonce jsem se pro něj snažila najít práci ve firmě, kterou jsem po manželovi zdědila, ale nakonec jsme se octli zde a musím přiznat, že lepší řešení jsem si nemohla přát.

„Nemáš se mi za co omlouvat. Mě tedy určitě ne, ale těm klukům na pláži určitě, stěžovali si mi, že je to moře dneska nějak slané,“ řekl vesele a tím mě donutil se taky usmát. Nevěděla jsem, jak to dělal, ale v jeho přítomnosti se rána v mém srdci na chvíli dokázala zacelit, ale ve chvílích, kdy jsem byla sama, byla znovu rozevřená a bolela.

„Tak to abych se jim šla omluvit, co na to říkáš?“ zeptala jsem se taky trochu lehčeji.

„No, to nezní špatně, ale rozhodně si sebou vezmi plavky, protože myslím, že ta omluva tě bude stát aspoň jedny šaty, pokud nepřijdeš rovnou v plavkách. Čekají tě na pláži,“ řekl a pomohl mi, se vydrápat na nohy.

„Budu s tím počítat,“ přislíbila jsem a pomalu se vydala k domku, kde jsme společně bydleli. Michel si nakonec práci našel v rodném městě a mě ji pomohl najít taky. Pomáhala jsem v obchodu jeho mámy. Naučila jsem se francouzsky a s lehce opálenou pokožkou by už nemohl snad nikdo hádat, že do tohoto kraje, plného rozkvetlých slunečnic, plantáži olivovníků a vinné révy nepatřím. Zamilovala jsem se do Francie, do jejího poklidného a pomalu plynoucího, neuspěchaného života, plného slunce, moře a milých lidí.

 

„Michel říkal, že je dneska moře nějaké slané?“ zeptala jsem se, když jsem přišla na pláž, kde si hrál Michelův synovec s několika dalšími dětmi. Tedy spíš to byly teenageři než děti, ale já jsem je tak brala.

„Jo to opravdu je, a máme takové podezření, že za to můžeš ty,“ ujal se slova Alex.

„Opravdu? Tak pokud tomu to tak je, tak bych se vám ráda omluvila,“ řekla jsem pokorně.

„To pouhá omluva nezpraví,“ odpověděl mi a já přesně věděla, co bude následovat. „Na níííííííííííí!!!!!!!!!!!“ zvolal a všichni se na mě vrhli a společnými silami mě nesli do moře. Tedy společnými, dva mě nesli a ostatní jim jenom jakoby pomáhali, zase tak těžká, aby mě muselo nést několik kluků, jsem nebyla.

„Pomóóóc… pomozte mi někdo!!!“ volala jsem jenom z legrace, když mě házeli do moře. Na několik okamžiků jsem se octla pod hladinou a do nosu se mi dostala zpěněná mořská voda. Jen co jsem se vynořila, rozkašlala jsem se. Ta slaná voda rozhodně nebyla na pití, a přestože jsem se tu vody nalokala dost a dost už tolikrát, nemohla jsem si na ni zvyknout.

„Je slaná, že?“ smál se Alex, když jsem vykašlávala poslední kapičky nechutně slané vody. Ve vodě jsem pro dnešek rozhodně nehodlala zůstat. Dneska jsem měla v práci volno a nemohla, nebo spíš nechtěla, jsem ho strávit sama. Dopadlo by to asi tak, jako na tom útesu a to jsem nechtěla.

„Jo, příště se ji pokusím už nesolit,“ přislíbila jsem a i přes vlny, které se mi snažili znesnadnit cestu na břeh, jsem se na něj vydrápala a hned se vydala ke sprchám, abych ze sebe smyla všechnu tu sůl a mohla se pak pěkně rozplácnout na lehátku a užívat si blahodárného sluníčka, které na mě mělo zvláštní uklidňující účinek. A zvlášť tady ve Francii, doma jsem tolik nevnímala, jak na mě slunce působí, ale tady jsem cítila, jak mě doslova nabíjí tou pozitivní energií, kterou jsem tolik potřebovala, abych zase zvládla to všechno kolem mě a nezbláznila se z toho.

Tady jsem se snažila naučit, jak si užívat života a starosti - pokud to šlo - odkládat na později. Snažila jsem se naučit, jak být v pohodě i ve stresových situacích, ale nemohla jsem tvrdit, že se mi to skutečně povedlo. Stále jsem byla z větší části holka z amerického předměstí, která se snaží poznat tu cizí kulturu kolem ní. Stále jsem tu byla cizincem, přestože jsem si to nechtěla moc přiznávat.

Pod sprchou jsem si spláchla tu sůl, která se na mě nalepila během toho krátkého pobytu ve vodě a po cestě ke sprchám na mě pozvolna uschla, a vrátila jsem se k tomu lehátku, na kterém jsem se pohodlně uvelebila, slastně zavřela oči a užívala jsem si té pohody.

 

„Teto Sandro, pojď si s námi zahrát volejbal,“ zaškemrala mi u ucha Alexova sestra, která mě otitulovala přízviskem ´této´ jenom několik málo dnů po mém příjezdu a tak mi to i zůstalo. Michel si ze mě utahoval, že bych si ho měla vzít, abych se stala skutečnou Graceinou tetou, ale naštěstí to pokaždé myslel skutečně jenom v žertu.

Otevřela jsem tedy oči a podívala se na Graceinu tvář, jak se nade mnou sklání a tak stejně bráni sluníčku. Když viděla, že ji skutečně vnímám, tak se trochu odklonila, ale i tak se na mě nepřestávala usmívat. Grace od mého příjezdu oslavila sedmnácté narozeniny, ale stále se u ní neprojevovala ta typická puberta jak u stejně staré mládeže u nás doma.

„Dobře, ale jenom jednu hru, potom bych se měla jít podívat za tvou mámou do krámku, určitě ji to nedalo a musela se s těmi krabicemi tahat sama,“ souhlasila jsem s úsměvem a zvedla se z lehátka a následovala ji k malému plácku na pláži, kde byl dovezený písek, aby se tu mohl hrát plážový volejbal, což by se na oblázkách, které jsou snad na celé pláži, nedalo.

„Alexi, vidíš, že jde hrát a tys mi nevěřil,“ řekla a uličnicky na svého bratra vyplázla jazyk.

„To pokaždé musíš udělat všechno, co si Grace vymyslí?“ zeptal se trochu naštvaně.

„Nemusím, ale chci. Navíc jsi říkal, že až budeme příště hrát, tak mi to natřeš, tak uvidíme,“ odpověděla jsem mu lehce a chytla míč, který po mě házel. Moc se mu totiž nelíbilo, že jsem se ve volejbalu, který mě vlastně naučil až on tu, stala lepším, než on sám.

„Máš pravdu, takže je vlastně dobře, žes´ souhlasila,“ řekl a už si stoupl na své místo. Jak jsem tak zpozorovala, hráli jsme holky proti klukům. Alex a Grace byli v tomhle pěkní rivalové, přestože se měli ve skutečnosti velmi rádi. Alex byl takový ten starší, opatrovnický bratr, který by svou sestru ochránil před každým, kdo by ji chtěl zkřivit byť jenom vlásek na hlavě. A Grace, tak ta svého bratra neustále jenom nějak popichovala a špičkovala se s ním. Takhle jsem je vlastně i poznala.

Grace mi zrovna vběhla do cesty a v rukou držela nějaký obrázek, vlastně tedy fotku, jak jsem se později dozvěděla, no a za ní běžel Alex a sliboval ji šílenou pomstu za to, že mu tu fotku vzala a pokud mu ji hned nevrátí, tak bude pomsta mnohem horší.

Michel mě tehdy ujistil, že tohle je tu na denním pořádku a nemám si z toho dělat hlavu. Grace se za mě schovala a jenom nos jí koukal, jak vykukovala na svého bratra z nového úkrytu. Alex tehdy trochu zaváhal, když uviděl cizího člověka, ale Grace takovým studem netrpěla. Po chvíli se Alex odhodlal a rozběhl se k sestře.

Tu fotku se mu podařilo od Grace dostat až k večeru, kdy je Marietta, Michelova sestra, srovnávala k večeři. Na fotce byla Alexova přítelkyně, s kterou jsem se o týden později taky seznámila. Byla to jeho nová spolužačka, která se sem do Provence přistěhovala z Le Manse spolu s rodiči, kteří si tu společně otevřeli takový malý penzion, což byl jejich společný sen. Jednou jsme k nim dokonce s Michelem zašli na kávu a rodiče od Zoe nás považovali za pár, takže jsme je museli vyvést z omylu.

„Takže hrajeme?“ zeptal se pro jistotu Alex, a když všichni přikývli, vyhodila jsem míč nad sebe, a když se vracel k zemi, odpálila jsem ho přes síť přímo na Alexe, který však mé podání skvěle vychytal a přihrál svým kamarádům. Tady se nijak neřešilo to, že Alexovi a jeho přátelům je už devatenáct a Grace a jejím kamarádkám teprve šestnáct. Všichni se tu bavili navzájem, nebyla žádná věková diskriminace.

 

Domů jsem se nakonec vrátila až velmi pozdě a byla jsem šíleně utahaná. Z jedné hry se nečekaně vyklubalo pět her, protože Alex si nedokázal přiznat, že jsem prostě lepší. Jeho ego to nemohlo unést a tak se za skoro polomrtvé týmy musela přimluvit Zoe. Ta jediná uspěla a tak jsem se mohla vydat domů.

Nohy jsem skoro necítila, byla jsem utahaná jak malé kotě, ale spát se mi nechtělo. Převlékla jsem se tedy z plavek do pohodlnějších šortek a tílka a s oblíbenou knihou jsem se vydala na terasu, kam právě dopadaly poslední dnešní sluneční paprsky.

Sedla jsem si do houpací sítě a nějakou dobu sledovala moře a postupný západ slunce. Umístění Michelova domku bylo přímo skvělé. Nebylo od něj daleko ani na pláž ani do města. Prostě idyla a já jsem mu nemohla nikdy dostatečně poděkovat, že mi to tu přenechal. Sám pracoval až na druhé straně města a tak si tam koupil malý byteček. Tvrdil, že to tu pro něj bylo stejně moc velké, což proč mě je taky, ale mám tu všechno pohodlí, které bych si kdy mohla přát.

Se západem slunce jsem ztratila všechno slunce na čtení a tak jsem se přemístila dovnitř. Zrovna jsem šla do kuchyně, že si otevřu jednu z lahví skvělého červeného vína, které je přímo z tohoto kraje, a znovu se začtu do knížky, když někdo zazvonil.

„Už jdu!“ zavolala jsem ke dveřím a tak jak jsem byla, tedy bosky, jsem doběhla do vstupní haly a otevřela dveře, za kterými stál usmívající se Michel. „Kolikrát jsem ti říkala, že nemusíš zvonit, máš přece klíče a navíc je to ještě pořád tvůj dům,“ začala jsem ho plísnit tak jako snad pokaždé, když si sám neodemkl.

„Já vím, ale dneska jsem si skutečně ty klíče zapomněl,“ řekl lítostivě a následoval mě do kuchyně, kam jsem měla původně namířeno.

„Dáš si se mnou skleničku? Zrovna jsem si chtěla otevřít jednu z lahví, co tu zůstali po návštěvě tvé sestry a jejich kamarádek,“ řekla jsem a aniž bych čekala na odpověď, vytáhla jsem ze skřínky skleničky a víno posunula po pultíku až k Michelovi, aby ho mohl otevřít.

„No, já měl v plánu dneska něco jiného. Ale pokud máš chuť na víno, tak tě zvu. Ve městě se dneska otevírá nová restaurace a vůbec se mi nechce sedět doma,“ řekl a nahodil psí pohled, což mělo jasně znamenat, že mám jít s ním.

„Ale když já si chtěla vypít jenom jednu skleničku a zalézt do postele. Jsem strašně utahaná, odpoledne jsme spolu s Alexem a Grace hráli na pláži volejbal a měla jsem takový pocit, že domů ani nedojdu. Alex se nedokáže smířit s tím, že jsem prostě velmi talentovaný žák, který porazí i svého učitele. Nebýt Zoe, tak jsme na pláži ještě teď,“ namítla jsem, protože se mi dneska večer opravdu nikam do společnosti nechtělo.

„To říkáš pokaždé, když se tě snažím vytáhnout někam ven. Pořád jsi tu zavřená jak princezna na hradě a nechceš mě nijak vyslyšet. Dneska se ale nedám odbýt. Teď máš jenom dvě možnosti, buď se zajdeš převléct, na což ti dám patnáct minut, anebo pojedeš tak, jak jsi teď,“ řekl rázně a já musela uznat, že ho doopravdy stále odmítám.

„Tomuhle se říká vydírání Micheli!“ zasyčela jsem na něj a raději šla do ložnice, abych na sebe vzala něco víc do společnosti. Otevřela jsem skříň a proházela ramínko po ramínku a nemohla se pro nic rozhodnout.

„Pět minut, Sandro, pět minut,“ zaslechla jsem po chvíli Michelův hlas.

„Jasně, tobě se to řekne, pět minut, ještě jsem si ani nevybrala šaty a to se musím ještě namalovat, učesat a já nevím co ještě,“ brblala jsem si pod nosem, když jsem na postel hodila červené koktejlky.

„Říkala jsi něco?“ zeptal se Michel, jako kdyby mě slyšel.

„Jo, budu potřebovat ještě pět minut navíc!“ zavolala jsem na něj a u toaletního stolku jsem si nanášela na řasy maskaru. Stála jsem tam jenom ve spodním prádle, když jsem v odrazu zrcadla spatřila, jak se otevřely dveře.

„Oh, promiň, mělas mě upozornit, že tu budeš běhat skoro nahá,“ řekl se smíchem Michel a já měla sto chutí po něm něco hodit. „Jenom jsem chtěl zkontrolovat, co ti tak trvá a vidím, že se maluješ, což je podle mě naprostá zbytečnost, si pěkná i tak,“ složil mi kompliment, ale já na něho byla naštvaná ještě za to jeho vydírání, takže jsem ani nepoděkovala a ještě jednou obtáhla řasy.

„Tomuhle nerozumíš,“ odsekla jsem mu a šla zpět k posteli, kde ležely šaty. Nasoukala jsem se do nich a Michel mi jako gentleman zapnul zip na zádech. Ještě jsem jednou přešla k zrcadlu, rukou prohrábla mé vlnité vlasy, na rty nanesla bezbarvý lesk, který jsem poté hned hodila do psaníčka. „Tak, jaký mám čas?“ zeptala jsem se, když jsem kolem něj procházela na chodbu.

„Skvělý, ještě ti zbyla minuta,“ odpověděl po mrknutí na hodinky.

„Super, ale upozorňuju tě, že dneska nebudu zrovna okouzlující společnice.“

„S tím taky počítám. Mně stačí, že budu mít aspoň nějakou společnici,“ řekl vesele a já se na něj uraženě podívala. Nechápala jsem, proč se vždy spokojí s mou společností, přestože má tolik přátel, kteří by jeho společnost ocenili jistě lépe než já. A hlavně, nechtělo se mi věřit, že je Michel svobodný. Jeho milá povaha, sympatický obličej, dokonalý úsměv, to všechno patřilo přece k věcem, které ženy na mužích vyhledávají, tak jak je možně, že Michel zatím nemá žádnou přítelkyni? Odpověď byla jasná. Protože se pořád někam tahá se mnou.

Diskusní téma: 1. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek