1. Hrozné stěhování

11.01.2010 15:23

 

 

Seděla jsem ve své kukaňce, nohy hozené na stole a přemýšlela. Nemohla jsem se dočkat, že za pár týdnů tyhle skromné prostory vystřídá luxusní kancelář dle mého gusta. Před pár chvílemi mi volal pan Smith, s kterým jsem se domluvila, že za dva týdny přiletím, podepíšu smlouvu a ihned nastoupím do práce. Teď už jen zbývalo vše vyřídit se šéfem. Vstala jsem a vydala se ke kanceláři pana Millera, mého nadřízeného. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.

 

„Dále.“ Ozvalo se zevnitř. Znovu jsem se zhluboka nadechla a vešla dovnitř.

„Dobrý den šéfe. Můžu s vámi na minutku mluvit?“

„Jistě, jistě, pojď dál Bello.“ Usmál se na mě postarší pan Miller. „Co potřebuješ?“ Bylo mi líto, skončit na tomhle místě pod tímhle milým pánem, ale je třeba jít zase o krok dál, protože život v Detroitu se stal už trochu stereotypním.

„Víte pane, dostala jsem nabídku z New Yorku a přijala jsem ji. Za čtrnáct dní tam chci nastoupit.“

„Aha.“ Promluvil zaraženě pan Miller.

„Moc se omlouvám, vím, že je to docela na rychlo, ale sama jsem se to dozvěděla teprve dnes ráno. Rozhodla jsem se rychle, ale potřebuji změnu a práce v New Yorku je pro mě hodně lákavá.“

 

Pan Miller chvíli mlčel, až jsem chtěla znovu promluvit, ale když si všiml mé snahy, umlčel mě mávnutím ruky. Pusu jsem zase zavřela a zadívala se do zachmuřené tváře pana Millera a snažila se přijít na to, co si právě myslí. Proč jen neumím číst myšlenky? Ne, Bello! Na to teď nemysli. Zavrtěla jsem hlavou a pan Miller se na mě zadíval, pak se mu po tváři roztáhl úsměv.

„Chápu tě, Bello. Být tebou tak neváhám a odjedu do New Yorku hned. Neříkám, že mě nemrzí, že nás opustíš, ale jsi nadaná, je čas, aby ses hnula z místa. Přeju ti hodně štěstí.“

„Děkuji, pane.“ Usmála jsem se na něj. Vstala jsem ze židle a vydala se do své kukaně, kde jsem začala pracovat na poslední party, kterou budu v Detroitu organizovat.

 

***

 

Těch posledních čtrnáct dní v Detroitu uteklo hrozně rychle a na mě padla hrozná nostalgie. Nebylo to takové, jako odjíždět z Forks, odkud jsem chtěla co nejrychleji utéct. Z Detroitu se mi ani moc nechtělo. V práci jsme vytvořili úžasnou partu lidí, s kterými jsem propařila tolik nocí, že bych to na prstech dvou rukou nespočítala.

 

Ráno v den mého odjezdu jsem se zase probudila s hrozným bolehlavem.

„Sakra!“ Zanadávala jsem a chytla se za hlavu. Včera jsem měla rozlučku s lidmi z práce a trochu to přehnala s alkoholem. Mátožně jsem vylezla z postele a došourala se do kuchyně, kde jsem si hodila do vody rozpustný aspirin, aby alespoň trochu zahnal tu šílenou bolest hlavy. Posadila jsem se na barovou židličku a začala obvolávat všechno potřebné, co jsem ještě nestihla zařídit. Domluvila jsem se, v kolik mi přijedou pro mé auto a věci, které chci odvézt do New Yorku, kde jsem si přes realitní kancelář našla byt.

 

Když mi alespoň trochu ustoupila bolest hlavy a udělala jsem ze sebe konečně zase člověka, šla jsem dobalit zbytek věcí, které v poloprázdném bytě ještě zbyly. Než jsem se nadála, měla jsem všechno dobalené a na dveře ťukali stěhováci, aby mohli všechny moje věci odnést. A teď se procházím prázdným bytem a z každého koutu na mě kouká nějaká vzpomínka. Prázdný byt mi připomněl mé stejně zpustlé zlomené srdce, které on jen sprostě pošlapal a odhodil. Chápala jsem ho, že mě opustil. Proč by se trápil, když mě nemiloval. Naposledy jsem se rozhlédla po bytě a do očí mi vhrkly slzy. Zavřela jsem za sebou dveře a klíče jsem hodila do schránky, kde si je vyzvedne realitní makléřka, díky které jsem tenhle byt úspěšně prodala.

 

Venku na mě čekalo taxi, které mě v rekordním čase odvezlo na letiště, takže jsem měla ještě spoustu času. Sedla jsem si na jednu z mnoha laviček a pustila si písničky na svém i-podu. Rozhlížela jsem se po příletové hale a bylo mi doslova mdlo, když jsem viděla ty šťastné a zamilované tváře milenců, kteří se po dlouhé době shledávají. Za ty tři roky jsem se naučila předstírat, usmívat se a vypadat šťastná, ale nepamatuji si okamžik, kdy by to byla pravda. Možná ve chvíli, kdy jsem opilá, ale to se přeci nepočítá. Vzpomněla jsem si na včerejší párty a zhoupl se mi žaludek, když jsem si uvědomila tu spoustu alkoholu, kterou jsem do sebe dostala.

 

„Prosíme všechny cestující letu do New Yorku, aby se dostavili k odbavovací přepážce.“ Ozval se hlas z rozhlasu a já okamžitě vstala. Nechala jsem se odbavit a rovnou zamířila do odletových prostor. Navštívila jsem pár obchůdku v hale a koupila pár posledních kousků oblečení tady v Detroitu. Už jsem se nemohla dočkat, až vyrazím na pořádné nákupy v New Yorku. Připomínala jsem si tím Alici alespoň nějak.

 

Než jsem se nadála, seděla jsem ve stoupajícím letadle a pozorovala mizející Detroit, který navždy utkví v mé paměti jako místo, kde jsem se konečně alespoň částečně vzpamatovala. Když město zmizelo pod vrstvou nadýchaných mraků, usadila jsem se pohodlněji do sedadla první třídy a užívala si let. To oni mě naučili žít přepychový život. Nikdy mě takové věci jako drahá auta, první třídy v letadle a značkové oblečení nezajímaly, ale od jejich odchodu se toho hodně změnilo. Chtěla jsem si tímhle připomínat, že skutečně existovali a doufala jsem, že třeba jednou potkám Alici nebo Emmetta. Ráda bych snad přivítala i Rosalii, ale jen jediného člena té povedené rodinky bych už za nic na světě nechtěla vidět. Ano, stále ho nadevše miluji a to se nezmění, ale to on mi tolik ublížil a donutil mě k takové radikální změně. To kvůli němu předstírám, že jsem někdo jiný. Zlomil mé srdce na milion kousíčků, které už nikdo nedá nikdy dohromady.

 

Po dvou hodinách letu začalo letadlo klesat a já vyhlédla z okénka. Pod námi se v dálce roztahoval můj nový domov, New York. Sotva letadlo dosedlo na runway a pilot ohlásil, že se můžeme odpoutat, snažila jsem se co nejrychleji dostat ven. Tolik jsem se těšila na nové prostředí, nové tváře a hlavně novou práci. Došla jsem si vyzvednout kufry a šla do haly, kde na mě měl někdo čekat, aby mě odvezl do firmy. Rozhlédla jsem se po hale a spatřila muže s papírem, na kterém stálo mé jméno. Nasadila jsem úsměv a vydala se k němu. Byl poměrně vysoký, statný s tmavými krátkými vlasy a zelenýma očima. Typovala bych mu tak čtyřicet let.

„Dobrý den, já jsem Isabella Swanová.“ Představila jsem se mu a čekala na jeho reakci.

„Těší mě, že vás poznávám, slečno. Jmenuji se John Peterson a jsem váš osobní řidič. Ukažte, vezmu vám zavazadla.“ Nabídl se a já mu s úsměvem předala své kufry a vyrazila za ním ven z letištní haly.

„Mám vás prý nejdříve odvézt do vašeho bytu, abyste si mohla na chvíli odpočinout po dlouhé cestě, a pak vás zavezu do firmy.“

„Dobrá, a prosím vás, říkejte mi Bello.“ Ozvala jsem se ze zadního sedadla auta.

„Dobrá Bello, já jsem John.“ Odpověděl s úsměvem John a dál se věnoval řízení.

 

Jak John říkal, nejprve mě zavezl k mému novému bytu. Vjeli jsme do centra města a pak už John parkoval před obrovským domem. Vystoupila jsem a spatřila ženu, která stála před ním. Jakmile zbystřila můj pohled, přišla ke mně.

„Dobrý den, jste Isabella Swanová?“ zeptala se mě a já se zmohla jen na přikývnutí.

„Skvěle. Moc mě těší, slečno Swanová. Mé jméno je Kathrine Hazová, jsem realitní makléřka. Vyřizovaly jsme spolu po telefonu koupi toho bytu.“

„Oh, jistě. Těší mě.“ Přitakala jsem rychle a potřásla si s ní rukou.

„Takže se půjdeme podívat na horu?“

„Určitě.“ Řekla jsem nadšeně a vydala se za ní do útrob budovy. Nastoupily jsme do výtahu, který nás zavezl do čtvrtého patra, na němž se na konci chodby nacházel můj nový byt.

„Tak prosím.“ Usmála se na mě paní Hazová a otevřela mi dveře bytu. Vkročila jsem dovnitř a zůstala stát s pusou otevřenou.

 

Byt byl nádherný. Prostorný a světlý se základním vybavením. Skládal se z obrovského obýváku, kuchyně s jídelním koutem, dvou ložnic, koupelny a obrovského balkónu, z kterého byl výhled na Central Park.

„Líbí se vám?“

„Je nádherný. Ještě krásnější, než na fotkách, které jste mi poslala.“

„Takže jste spokojená a můžeme tedy podepsat smlouvu?“

„Určitě.“ Usmála jsem se na ní zářivě a podepsala s ní všechny potřebné papíry.

„Tak, tady máte klíče, jedny náhradní, kopii smlouvy, vizitku na mě a mé přání, aby se vám tady dařilo a krásně žilo.“ Popřála mi paní Hazová, když jsem ji doprovázela ven.

„Mockrát vám děkuji. Nashledanou.“ Rozloučila jsem se s ní před domem a došla pro Johna, aby mi pomohl odnést kufry do bytu.

„Je krásný.“ Pochválil mi ho, když jsem ho provedla, pak se ale významně podíval na hodinky.

„Šéf nám dal hodinu. Za pár minut tě bude čekat ve své kanceláři. Měli bychom jít.“

„Už jdu, už jdu.“ Popoháněla jsem ho z bytu a s posledním úsměvem, který jsem mému novému krásnému bytu věnovala, za sebou zamkla.

 

Nasedla jsem zpátky do luxusního černého auta a nechala se odvést před sídlo firmy JS Party, v které od zítra začnu řádně pracovat. Nemohla jsem se dočkat, až si domů ponesu pracovní smlouvu a mé místo v téhle firmě bude oficiální. John zastavil a došel mi otevřít dveře. Vystoupila jsem a vzhlédla. Přede mnou se tyčil obrovský mrakodrap, do nějž jsem měla právě namířeno.

„Čtyřicáté patro, tam už na tebe budou čekat jiní. Hodně štěstí, já tě pak odvezu domů.“ Popřál mi John a já s nervózním úsměvem vstoupila do budovy. Namířila jsem si to rovnou k výtahům a vyjela do čtyřicátého patra, kam mě navigoval John.

 

Najednou těsně než se otevřely dveře výtahu, mě popadla nervozita a já se celá rozklepala. Dveře se otevřely a já s velkým nádechem a výdechem vstoupila do jiného světa. Všude pobíhali lidé s telefony a papíry, jen jedna jediná žena stála v klidu naproti výtahu. Byla tak stejně stará jako já a sledovala mě. Nervózně jsem se pousmála, když jsem si všimla jejího pohledu a jí se po tváři okamžitě roztáhl milý úsměv.

„Ahoj, jmenuju se Emma a jsem tvoje osobní asistentka. Jsi Isabella, že?“

„Ano, to jsem. Těší mě, Emmo.“

„Dobře, tak pojď, zavedu tě do šéfovy kanceláře.“ Pobídla mě a vyšla chodbou. Rychle jsem cupitala za ní a rozhlížela se všude okolo. Lidé na mě zvědavě zírali a já cítila, jak rudnu. Raději jsem se proto dívala na záda Emmy před sebou a snažila se ty zvídavé pohledy nevnímat.

„Tak tady to je. Hodně štěstí.“ Popřála mi Emma.

„Díky.“ Usmála jsem se na ní a zaklepala na dveře.

 

„Dále.“ Ozvalo se zevnitř a já vklouzla do místnosti.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem slušně a přidala lehký úsměv.

„Dobrý den. Tak ty budeš nejspíš Isabella, že?“ Přešel rovnou do tykání. Bodejť by ne, když je asi o pětadvacet let starší než já.

„Ano, pane.“

„Prosím posaď se.“ Ukázal na křesílko u stolu.

„Dáš si něco k pití?“

„Ne, děkuji.“

„Tak Isabello, jsem moc rád, že si přijala mou nabídku a byla si ochotná tak rychle nastoupit. Všechno podstatné jsme spolu vyřešili po telefonu, takže myslím, že můžeme podepsat smlouvu a já tě pro dnešek nechám jít, aby ses mohla porozhlédnout po New Yorku. Zítra v devět bude porada a budu rád, když se jí zúčastníš.“

„Dobrá.“ Přikývla jsem a pročetla si pořádně papíry, které mi pan Smith přistrčil. Vše souhlasilo a tak jsem je bez okolků podepsala.

„Dobře tedy. Těším se na naší novou spolupráci a vítej na palubě.“ Podal mi ruku pan Smith a já s upřímným úsměvem a tichým nashledanou opustila jeho kancelář.

 

Před dveřmi na mě čekala zase Emma.

„Pojď, ukážu ti tvou kancelář a dám ti vše potřebné.“ Táhla mě za ruku pryč. Musela jsem se pousmát. Připomínala mi Alici svým bezprostředním chováním. Šla jsem tedy za ní a ona mě zavedla do prostorné kanceláře, s výhledem na město. Přešla jsem k oknu a zadívala se ven.

„Úchvatný pohled, že?“ Zeptala se zasněně Emma.

„To tedy.“ Zasmála jsem se.

„Dobře. Tady máš PDA, služební mobil, nějaké papíry, které by sis měla přečíst a nechala jsem ti natisknout i vizitky.“

„Super, děkuju.“

„No a myslím, že to je pro dnešek vše. Máš na mě nějaké speciální přání, které bych měla plnit?“
„Jen poprosím každé ráno čerstvou kávu, bez té nejsem schopná fungovat.“

„Dobře.“ Zasmála se Emma a já byla potěšená, že mám tak milou asistentku.

„Tak já tedy půjdu. Uvidíme se zítra, Emmo.“

„Ahoj.“ Rozloučila se semnou a já se chodbami domotala zpátky k výtahům.

 

Ve výtahu jsem vytáhla papíry, které mi dala Emma a začetla se do nich. Vůbec jsem nic nevnímala, a tak jsem s nosem zabořeným v papírech vystoupila z výtahu, a aniž bych se dívala na cestu, tak jsem vyrazila z budovy ven. Najednou do mě něco silně udeřilo a mně se všechny věci rozpadly po zemi.

„Kruci.“ Zaklela jsem a sklonila se, abych si věci posbírala.

„Jste v pořádku?“ Zeptal se mě mužský hlas a já zaznamenala ruce, které mi pomáhaly sbírat mé věci. Vzhlédla jsem a srdce se mi divoce rozbušilo. Hleděla jsem do očí černých jak noc a nemohla uvěřit, že bych měla takové štěstí a potkala někoho z nich v New Yorku.

Diskusní téma: 1. Hrozné stěhování

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek