1. Bolest hlavy?

11.01.2010 15:32

 

Vypráví Edward

Díval jsem se z okna a poslouchal nárazy kapek, které na něj ztěžka dopadaly. Venku bylo sychravo. Všude kam jsem se podíval, jsem viděl jen mlhu a dešťové kapky, které smáčely už tak vlhkou zem, ale pro mě a mou rodinu toto bylo to správné počasí. Dnes poprvé jsme měli nastoupit na zdejší střední školu. Ono se vlastně nic jiného dělat ani nedalo. Nebavilo by vás celou věčnost být zalezlí doma a jednou za čas si dojít na lov. Díky našemu stylu života jsme měli možnost v mezích možností normálně žít.

 

Sešel jsem do obýváku, kde už na mě čekal zbytek mé rodiny. Viděl jsem Emmettův úsměv, který ho snad ani v těch nejvážnějších situacích neopouští. Rosaliin povznešený výraz, při kterém by si každý normální člověk pomyslel o Rosalie, že je jen obyčejná namyšlená holka, které do vínku dali neobyčejnou krásu, ale každý z nás věděl, že Rosalie taková ve skutečnosti není. Je to jen maska, kterou si udržuje kvůli lidem. Ve skutečnosti je velmi citlivá a milá. Jediná chybička na její povaze je, že je občas trochu zatrpklá. Nenávidí svou upírskou podstatu. Tolik by si přála dítě, které nikdy nemůže mít.

 

Dále jsem se podíval na Jaspera a nepotřeboval jsem jeho dar, abych vycítil s jakou oddaností, a láskou se dívá na svou milovanou manželku Alici. Ta už netrpělivě přešlapovala na místě a jako vždy se těšila. Podíval jsem se do její mysli, ale něco mi tam nehrálo. Přemýšlela o tom, jestli Jasperovi vybrala správný outfit a pak se od myšlenek na oblečení přesunula k překládání různých amerických textů do hebrejštiny. Co mi ta potvůrka tají? Pokaždé, když mi nechce něco říct, tak začne přemýšlet nad úplnými pitomostmi. Nijak jsem to dál neřešil a podíval se na své milované rodiče, kteří na nás s láskou shlíželi. Carlisle a Esme stáli ve vzájemném objetí a těšili se z krásného pohledu na naší prapodivnou rodinku.

 

Poslední na koho jsem se podíval, byl Derek. Seděl na sedačce a netrpělivě přepínal televizní programy. V jeho myšlenkách jsem si přečetl, že je velmi rád, že ještě nemusí mezi lidi, ale na druhou stranu už by se taky rád dostal z domu ven.

„Taky se dočkáš.“ Poplácal jsem ho po rameni. „Za pár týdnů taky nastoupíš na zdejší školu. Vím, že se ti ten měsíc může zdát ještě nekonečný, ale pro jistotu. Potřebujeme si nejdříve trošku prověřit a otestovat místní prostředí.“ Uklidňoval jsem ho.

„Však já vím. Ale je to hrozné už čtyři roky vězet jen zavřený doma s občasnými vycházkami.“ Odpověděl mi zatrpkle Derek a já jsem se mu nedivil. Taky bych byl v jeho situaci netrpělivý.

„Myslím, že je nejvyšší čas jít.“ Zašveholila Alice svým jemným hláskem a všichni jsme jen přikývli.

„Tak hodně štěstí.“ Popřála nám mateřsky Esme a každého políbila na čelo. Vděčně jsme se na ní usmáli a s tichým ahoj, jsme se vydali do garáže, kde jsme všichni nasedali do mého stříbrného Volva a vyrazili směrem ke škole.

 

Nebylo těžké školu najít. Zvlášť pro upíra. Nacházela se v centru města, a že je to škola byste poznali na tisíc mil. Podíval jsem se na budovu, kde budu trávit minimálně další tři roky. Forkská střední. Co nás tam tak může překvapit, téměř na všechno jsme si zvykli. Nato, že na nás lidé koukají a šeptají si o nás. Tak co dalšího? Stále ve mně přetrvával ten divný pocit, že se něco stane. Rozhlédl jsem se okolo sebe a divil jsem se sám sobě, když jsem zjistil, že mé auto tu nemá konkurenci. Všichni jsme jako na povel vystoupili z auta a z hlasitého hovoru studentů se najednou stalo téměř hrobové ticho. V hlavě na mě křičeli tisíce myšlenek, které se zabývali naší krásou. K mé smůle jsem slyšel nejvíce poznámek na svou osobu, protože jako jediný jsem z mých přítomných sourozenců byl nezadaný. Jak jsme procházeli po parkovišti směrem ke škole, nemohl jsem si nevšimnout těch pohledů, které na mě upírali. Kluci o mě smýšleli s velkou nenávistí, za to z myšlenek mnohých dívek se mi udělalo zle. Přemýšleli, jak mě pozvat na rande a co vše by se mnou rády dělaly.

 

Konečně jsme se dostali ke staré budově a velkými skleněnými dveřmi. Emmett je bez váhání otevřel dokořán a my vešli dovnitř. Prohlédli jsme si tabulku, která stála hned za dveřmi, a zamířili rovnou do kanceláře školy, abychom vyřídili potřebné papíry. Už předem jsme se domluvili, že roli mluvčího budu dnes obstarávat já. Vešel jsem tedy jako první do malé kanceláře a přešel k menšímu pultíku, za kterým seděla postarší paní. Měla na sobě fialový svetr a na krku se jí houpaly brýle zavěšené na provázku. Jakmile uslyšela bouchnutí dveří, vzhlédla a já myslel, že má snad srdeční zástavu. Její srdce párkrát vynechalo úder, ale po chvíli se dalo zase vesele do běhu. Překrásní, ale moc mladí. Pomyslela si sekretářka a ihned nasadila profesionální úsměv. Tuším, že se k němu tentokrát ani nemusela přemáhat.

„Dobrý den, přejete si.“ Zeptala se mě mile.

„Dobrý den. Jsem Edward Cullen a toto je má rodina. Měli bychom dnes nastoupit do školy.“

„Oh, ano, Cullenovi a… Haleovi, že? Jmenuji se Debbie Roseweltová.“ Představila se sekretářka a začala se přehrabovat papíry, které jí ležely na stole.

„Tady to mám. Takže tady jsou vaše rozvrhy. Vaši rodiče přihlásili Emmetta Culena a Rosalie Haleovou do třetího ročníku a Jaspera Halea, Edwarda a Alice Cullenovi do druhého ročníku. A pokud tady správně čtu, za pár týdnů k nám nastoupí ještě váš bratr Derek, že?“

„To souhlasí.“ Odpověděl jsem bleskově a přebral si od ní papíry, které jsem dál podal Rose. Paní Roseweltová přikývla. Vstala od stolu, který obešla a přešla ke dveřím, u kterých stál Emmett. Slyšel jsem, že se Emmetta bojí, kdo by se taky nebál. Emmett svou postavou připomínal boxera, ale sekretářka ihned své myšlenky zahnala.

„Tak tedy mě prosím následujte. Provedu vás po škole.“

„To není nutnost.“ Oponovala bleskově Alice a mile se na ní usmála.

„Je to má práce a mě to nečinní žádný problém.“ Odpověděla ji slušně sekretářka a vyšla na chodbu, kudy jsme ji všichni následovali. Nijak jsem ji nevnímal. Nikdy bych se tady nemohl ztratit.

 

Paní Roseweltová nám ukázala všechny učebny, v kterých jsme měli své hodiny, jídelnu a tělocvičnu. S prohlídkou školy jsme skončili znovu před ředitelnou. Paní Roseweltová nám popřála úspěšný první den a vrátila se zase do kanceláře ke své práci. Podíval jsem se po svých sourozencích a viděl ty útrpné pohledy. Forkská střední byla poměrně malá škola, na které se nedalo moc rychle splynout s davem, či rovnou se zdí, což by pro nás bylo ideální. Budeme se tedy muset vypořádat se zvědavými spolužáky a přichystat na to Dereka.

„Asi bychom měli jít do tříd.“ Prolomil jsem nakonec ticho po dlouhé chvíli trapného mlčení. Všichni přikývli na znamení souhlasu, a tak jsme se tedy vydali do svých tříd. Já jsem měl jako první hodinu angličtinu s profesorem Lewisem. Alice s Jasperem se vydali na hodinu španělštiny a Emmett s Rose měli fyziku.

 

Po chvilce společné cesty s Alicí a Jasperem jsem se od ní s povzdechnutím oddělil a rázoval jsem si to směrem k učebně angličtiny. Sledoval jsem pohledy všech mých nových spolužáků. Především tedy spolužaček, které na mě občas zíraly s otevřenou pusou. Asi bych se jejich výrazu zasmál, ale já neměl náladu a navíc jsem nechtěl působit mylným dojmem, že bych se rád bavil či dokonce se seznámil víc s nějakou dívkou. O to tedy vážně nestojím. Začít si něco s lidskou dívkou a ohrozit tak ji a svou rodinu? To bych nikdy neudělal. Myšlenky všech děvčat okolo však doufaly v pravý opak. Chtěly mě dostat za jakoukoliv cenu. Z některých myšlenek mi bylo až ouvej.

 

Když už jsem se blížil k učebně angličtiny, potkal jsem skupinu dívek. Prohlédl jsem si je a všiml si, že ta blondýnka, která tady určitě platí za královnu krásy, si na mě dělá zálusk. Její myšlenky byly nechutné. S chutí se představovala, co vše bych s ní mohl dělat a díky svému sebevědomí věřila, že ji neodmítnu. Zabořil jsem rychle svůj pohled do země, a co největší přirozenou rychlostí jsem okolo nich prošel. Zaslechl jsem, jak se nadechla a chtěla promluvit, když jsem procházel okolo, ale můj výraz jí v ten okamžik odradil. Její sebevědomí jí však nedovolilo to vzdát úplně. Plánovala si, jak si na mě někde počká a pozve mne, i kdyby mě měla přinutit. Jak mohou být některé tak povrchní? Záleží jim jen na jejich vzhledu a vzhledu jejich kluka. Na tomhle světě snad neexistuje dívka, kterou by zajímalo, to co se skrývá uvnitř, ne to co je vidět na povrchu. Takovou bych rád poznal.

 

Konečně se přede mnou objevily ty správné dveře vedoucí na mou první hodinu. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na zvídavé a otravné myšlenky všech mých spolužáků, které budou v téhle třídě otřesné. Nenávidím tyhle první dny. Být novou senzací není zrovna pro nás něco dobrého, ale lidé vás po čase, když si nikoho nevšímáte, začnou přehlížet. Vešel jsem do třídy a zamířil rovnou ke katedře, kde seděl postarší profesor.

„Dobrý den, pane. Jmenuji se Edward Cullen.“ Představil jsem se mu v rychlosti a ve své hlavě uslyšel, jak se diví mé alabastrově bílé pokožce.

„Jistě, Cullen. Tak Vás tady vítám, pane Cullene. Jmenuji se profesor Lewis a budu vás vyučovat angličtinu. Tady máte seznam povinné četby a učebnice. A posaďte se prosím.“ Máchl rukou směrem ke třídě a já se rozhlédl. Byli tu už jen dvě poslední volná místa. K mé velké smůle bylo jedno vedle té blondýnky, která mě chtěla sbalit. Tuhle variantu jsem okamžitě zavrhl. Neměl jsem náladu poslouchat její myšlenky a její neustálá pozvání a tiché otázky na mou osobu.

 

Zaměřil jsem se na druhé místo a prohlédl si dívku, která v té lavici seděla. Vypadala obyčejně, ale mě přišla úchvatná. Krásné hnědé vlasy, které jí splývaly po zádech, čokoládové oči, kterými si s nakrčeným čelem prohlížela venkovní déšť. Okamžitě jsem se rozhodl a zamířil tedy k ní.

„Promiň, máš tady volno?“ Zeptal jsem se a váhavě se usmál.

„Jistě. Posaď se.“ Usmála se na mě mile a odhrnula své věci na její půlku lavice.

„Díky. Já jsem Edward Cullen.“ Představil jsem se zdvořile. Mé vychování mě k tomu vedlo, chovat se k ženě vždy slušně, ale k téhle dívce bych se choval slušně, i kdyby mě k tomu nevychovávali. Něco mě nutilo se na ní neustále usmívat a být příjemný.

„Já jsem Bella Swanová. Těší mě, Edwarde.“ Nad mým jménem trošku povytáhla obočí. Chtěl jsem zjistit, co si myslí, ale v tu chvíli mi došlo, že neslyším jedinou její myšlenku. Zamračil jsem se. To je zvláštní. Slyším myšlenky všech lidí v téhle třídě, dokonce i z ostatních místností, ale z místa kde seděla Bella, se ozývalo jen mírumilovné ticho, které mě však vystrašilo. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych neslyšel něčí myšlenky. Je možné, že by můj dar přestával fungovat? Ale to přeci není možné, když myšlenky ostatních slyším.

 

Bella si všimla mého frustrovaného pohledu a zachmuřila se.

„Děje se něco?“ Zeptala se s nehraným strachem v hlase a mírnou zvědavostí.

„Ne, ne. Jen mě rozbolela hlava.“ Rychle jsem si něco vymyslel. Mé hlavy se to vážně týkalo, ale bolest u mě byla naprosto nesmyslná.

„Nějak se mi nelíbíš.“ Zamračila se Bella a zkoumavě se na mě podívala. Zvedl jsem obočí a nevěřícně se na ní podíval.

„Ne, tak jsem to nemyslela.“ Sklopila oči, ale hned se na mě zase podívala, jako by ji něco nutilo se na mě stále dívat. „ Já jen, že jsi takový hrozně bledý.“ Omlouvala se rychle a její tváře nabraly rudý odstín. Tak jí to slušelo ještě mnohem víc.

„To nic. Vážně to bude jen ta bolest hlavy.“ Mávl jsem nad tím rukou a otočil se na profesora, který právě zahájil hodinu.

 

Vůbec jsem ho nevnímal a ponořil se do svých myšlenek. Cítil jsem každý Bellin nepatrný pohyb. Sálalo na mě teplo jejího těla a já byl opojený její příjemnou vůní. Seděl jsem vedle ní a zhluboka dýchal, ta vůně byla vážně překrásná. Naprosto mě uchvátila. Nemít století odolávání lidské krve, nevím, jak bych se zachoval. To mě přivedlo k Derekovi a jeho blízkému nástupu na zdejší školu. Doufám, že školu zvládne. Ne, že bych měl strach o jeho prospěch, nehrozilo, že by propadl. Bál jsem se spíš jeho reakce na všudypřítomnou vůni tolik lákavé krve, kterou se po tak dlouhou dobu živil. Sice od té doby, co se rozhodl pro krev zvířecí, se jediného člověka nedotkl, ale bylo to také hlavně díky tomu, že se nedostal moc často do blízkosti lidí, a když tak jsme u něj vždy byli. Ve škole s ním samozřejmě budeme také, ale bylo by těžší udržet tady jeho výbušnou náturu na uzdě před očima tolika svědků. Pro Dereka to bude opravdu velké pokušení, zvlášť pokud mu bude každá krev vonět tak lákavě. Mohl bych se vsadit, že z vůně Belliny krve bude u vytržení. Bylo by tedy dobré nepouštět tyhle dva k sobě a Derek by měl pokud možno dýchat, co nejméně a hlavně nesmí být ani vteřinu sám. Nerad bych, aby tady někoho zabil jen proto, že jsme ho nedokázali uhlídat. Tolik by si to vyčítal a my ostatní také, byla by to hlavně naše vina. Musíme na něj dohlédnout. Nerad bych, aby se třeba Belle něco stalo, to bych nepřežil.

 

Moment, právě jsem si pomyslel, že život bez Belly by byl hrozný? Ale, jak by mohl, když jí ani neznám. Vůbec do mého života nezasahuje, tak proč by mi to vadilo? Ano, už na první pohled vypadala mile a příjemně a hlavně nevypadala, jako ostatní dívky jejího věku. Zadíval jsem se na ní a pečlivě zkoumal každou konturu jejího obličeje. Na něm ji nehyzdila jediná vrstva make-upu. S její pokožkou by to bylo zbytečné, neměla jediný kaz. Všiml jsem si, že není pomalu ani namalovaná. Poznal jsem na jejích řasách pár tahů maskary, ale to bylo vše. Zdá se, že jí na vlastním vzhledu nezáleželo, že k tomu, aby se cítila příjemně, nepotřebovala tuny šminek. Už jen tím se odlišovala od ostatních dívek.

Najednou se ke mně otočila a podívala se mi zkoumavě do očí. Její pohled mě uchvátil. Měla tak krásné oříškově hnědé oči. Uzamkla mě ve svém pohledu a já se od ní nemohl odvrátit. Měl jsem pocit, jakoby něco říkala, ale nebyl jsem schopen vnímat slova ani pozorovat její pohybující se rty. Měl jsem oči pouze pro její úchvatný pohled, v kterém mě uvěznila. Položila opatrně svou křehkou ruku na mou, která ležela na stole a mnou prošel neznámí pocit. Cítil jsem zachvění a elektrický proud, který mnou projel, když mi nepatrně stiskla ruku. Užíval jsem si ten slastný pocit, dokud se ode mě neodvrátila a nezačala mluvit na někoho jiného. V tu chvíli jsem se vzpamatoval. Připadal jsem si jak totální hlupák. Celou dobu jsem tady na ní konsternovaně zíral. Co si o mně musí myslet? Začal jsem vnímat a uslyšel Bellin jemný hlas, kterým promlouvala k učiteli. Nedokázal jsem pochopit význam všech těch slov, než se Bella otočila ke mně.

 

„Pojď, zavedu tě tam.“ Oznámila mi a vstala ze židle.

„Cože?“ Šeptl jsem za ní, ona mi však jen naznačila, ať jdu za ní. Nechápal jsem, co se děje. Nahlédl jsem do mysli profesora Lewise a zjistil, že ho Bella požádala, jestli mě může odvést na ošetřovnu. Ne, to ne. Musím se z toho nějak vykroutit. To nejde. Proč já hlupák nedával trochu pozor. Samozřejmě proto, že jsem byl uchvácen Bellinou krásou. Edwarde, ty idiote! Nadával jsem si v duchu oprávněně. Se svěšenými rameny jsem vylezl na chodbu za Bellou, která za mnou bleskově zavřela dveře a vykročila doprava směrem k ošetřovně. Než však stačila udělat další krok, popadl jsem ji za ruku a táhl ji na druhou stranu. Nehodlal jsem riskovat, že by mne přece jen na ošetřovnu dotáhla, i když se to zdálo nesmyslné. Neměla oproti mně žádnou sílu.

 

„Kam to jdeš? Ošetřovna je na druhou stranu.“ Zasyčela na mě nechápavě Bella.

„Nechci na ošetřovnu. Stačí, když budu chvíli na vzduchu.“

„Ale… Byl jsi úplně mimo. Měla bych tě dovést na ošetřovnu.“ Proč jen musí být tak tvrdohlavá?! Musel jsem si rychle něco vymyslet, ale můj mozek nechtěl spolupracovat.

„To je jen tou nervozitou. První den ve škole. Však to znáš.“ Řekl jsem to první, co mě napadlo, a doufal, že mi to zbaštila. Jak se zdálo, tak i s navijákem.

„Až moc dobře.“ Povzdechla si. To už jsme však byli před školou. Díky bohu přestalo pršet, tak jsem si to namířil k lavičkám, které stály kousek od hlavní budovy a byly zastřešené, takže byly naštěstí pro Bellu suché.

„Nechápu.“ Odvětil jsem a zamračil se. Mezitím jsem se posadil na lavičku a poklepal na místo vedle sebe. Bella se pousmála, ale neposadila se. Stála přede mnou a pořád mě úpěnlivě pozorovala. Čekala snad, že omdlím, nebo co? To se vážně nedočká. Stále jsem na ní vyčkávavě hleděl a čekal, až mi odpoví na mou nevyřčenou otázku. Když Bella pochopila, že nemám v úmyslu se složit, či něco podobného posadila se vedle mě a začala vyprávět.

 

„Já jsem se sem přistěhovala téměř před rokem. Vím jaké to je, když se staneš místní senzací. Všichni ti jen podlézají v tvém případě hlavně dívky.“ Potutelně se zasmála, ale ihned pokračovala. „V mém případě mě kupodivu obletovali kluci. Pochop na nic takového jsem nebyla zvyklá a stále nejsem. Ve Pheonixu, kde jsem dřív žila, než jsem se rozhodla přestěhovat k tátovi, jsem platila za šedou myšku skoro bez kamarádů. Ono tady jsem na tom dost podobně. Lidé se semnou baví jen proto, že jsem tu nová a byl o mě zájem. Někteří tak chtěli získat na popularitě, ale všichni brzy zjistili, že si jen tak nenechám někoho u těla. Není mi to příjemné. Vlastně, abych řekla, mám tady jedinou dobrou kamarádku.“ Zakončila své vyprávění a mě došlo, že mi důvěřuje. Jinak by mi nic z toho nevyprávěla. Dle toho, co řekla, se s nikým nikdy moc nebavila a všechny si držela od těla.

 

„Ale když sis všechny do teď držela tak úspěšně od těla, proč mi to tu vše říkáš? Ne, že by mi to vadilo. Vlastně jsem rád. Taky jsem v Yellowknifu kromě své rodiny neměl moc přátel, tak mě jen zajímá proč já?“ Úpěnlivě jsem se na ni díval a snažil se jí pochopit. Snažil jsem se vyčíst, co si myslí z jejích očí a gest, ale byla pro mě uzavřená kniha. Netrpělivě jsem čekal na odpověď. Bella přemýšlela o mých slovech a pak zrudla.

„Já nevím, čím to je. Je to, jako bych tě znala odjakživa. Mám potřebu ti prostě všechno říct. Vím, že ti můžu věřit.“ Při těch slovech její tváře nabraly ještě tmavší odstín červené. Chtěl jsem něco říct, ale Bella mě přerušila.

„Tak ty mi budeš tvrdit, že si neměl na minulé škole žádné přátele? Tomu nevěřím.“ Smála se Bella.

„Vážně. Víš, jsem spíš samotářský tip. Stejně jako zbytek rodiny. Držíme spíš při sobě. Skvěle si nahrazujeme přátelé, ale je fajn bavit se s někým, koho nepotkávám běžně doma.“ Usmál jsem se na ní a ona mi úsměv široce opětovala. Prostoupilo mnou štěstí a obrovská touha. Už jsem věděl, co chci. Chtěl jsem Bellu políbit. Moc, jsem se chtěl lehce otřít o její sametové rty a ochutnat je, ale to mi nebylo dopřáno. Ze školy se totiž ozval drnčivý zvuk, který oznamoval jediné. Konec hodiny. Bella ihned vstala a pobídla mě, abychom se vrátili zpět. Sklíčeně jsem šel zpět do budovy a doufal, že tohle nebyla moje dnešní poslední hodina s Bellou.

Diskusní téma: 1. Bolest hlavy?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek