A tak princezna zachránila prince

09.01.2010 19:49

Bellin pohled:

Spát jsem šla poměrně pozdě, ale vůbec mi to nebránilo v tom, abych ráno vstávala už o sedmé. Na začátku prázdnin bych zabila každého, kdo by mě v tu nekřesťanskou hodinu jenom pokusil vzbudit, jako například Peter, když mi byl oznámit tu dnes ne moc úžasnou zprávu o nových sousedech a tudíž o Victorovi a Nealovi. Nebo to byla dobrá zpráva? Nebýt Victora asi bych nepoznala Edwarda, a vlastně také nebýt jeho, asi by mě nikdy nepokousal upír. Tak já fakt nevím. Ale zřejmě to byla dobrá zpráva, tedy jenom kvůli Edwardovi.

Vstala jsem a šla nachystat snídani. V kuchyni už seděla babička a v rukou držela hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo.

„Dobré ráno.“ pozdravila jsem ji a šla postavit vodu na kafe.

„Dobré, Bello.“ babička patřila k malé skupině lidí, která nás dokázala rozeznat. Divila jsem se, že s tím nemá žádné problémy ani po tom, co jsme se tak dlouho neviděly.  Babička je prostě skvělá.

„Jak ses vyspala? Zdálo se ti něco?“ začala jsem vyzvídat hned, jak jsem si přisedla i s namazaným krajícem k ní. Babiččin pohled byl upřený někam do dálky, ale moje slova její myšlenky musely přerušit. Usmála se na mě a potom odpověděla.

„Spala jsem dobře, i když jsem stále musela přemýšlet nad tvým chlapcem, Victorem?“ ona přemýšlela nad Victorem?

„Jmenuje se Victor, ale není to můj chlapec, rozešli jsme se.“

„Vypadal tak nervózní, když tu předevčírem byl a ty jsi potom spala u kamarádů a včera jsi byla taková zamyšlená.“ snažila se mi vysvětlit důvod své otázky. Z hrníčku se ještě kouřilo a tak omotala prsty okolo a nechávala si je zahrát. „Víš, on mi někoho připomíná.“ Řekla po několika minutách vzájemného ticha. Po jejích slovech mi málem zaskočil ten poslední kousek chleba, který jsem si dala do pusy.

„Připomíná? A koho?“ zeptala jsem se zmateně.

„Prince z pohádky.“ odpověděla, ale její odpověď se zdála vyhýbavá.

„Prince? A já jsem princezna?“ přistoupila jsem na její hru.

„Ano. On je zakletý a ty jediná, kdo ho může zakletí zbavit.“ hm, tak tohle opravdu sedělo, ale já ho jeho zakletí přece už zbavila.

„Ale v téhle pohádce si princ princeznu nevezme. Princezna jeho zakletí zruší, ale její srdce bude patřit princovu kamarádovi.“ řekla jsem se smutným úsměvem na rtech.

„To jsi řekla ty. Pohádky přece píše život. Všechno se může během okamžiku změnit.“ Její slova mi naháněla husí kůži, ale potom už nepokračovala. Věděla jsem, že všechno se v jednom okamžiku může změnit, sama jsem měla možnost poznat, že i smrt může přijít ve chvíli, kdy ji rozhodně nečekáte.

„Dobré ráno!“ vytrhla nás z úvah El, která také stávala poměrně brzo. Aspoň jsem si to myslela. Když jsem se podívala na hodiny, bylo už půl deváté a čaj v babiččině hrníčku už byl stejně studený jako ten můj. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem vůbec nepostřehla, jak ten čas letí. A babička taky ne. Obě jsme se na sebe spiklenecky usmály a zvedly se od stolu. Babička zamířila do svého pokojíku a já jsem šla ven. Překvapivě dokonce i svítilo slunce.

 

Edwardův pohled:

Všechny mé plány ohledně dne stráveného s Bellou padly, když jsem na jindy zatažené obloze uviděl prosvítat sluníčko a mrky se začínaly roztahovat.

„Alice, copak jsi to neviděla?“ zeptal jsem se zděšeně a šel do jejího pokoje.

„Co neviděla?“ zeptala se překvapeně, když mě tam uviděla. Ukázal jsem z okna.

„To slunce!“

„Panebože!“ zhrozila se, když zjistila, co slunce ve Swords znamená. „Edward, já se moc omlouvám, obvykle se mi to nestává to jen, že jsem byla nějaká rozhozená.“ začala se mi hned omlouvat.

„Dobře, jdu to říct ostatním.“ Vyšel jsem z jejího pokoje a chystal se zavolat na ostatní členy rodiny, ale ani jsem nemusel, kromě Emmeta,Rose a Jaspery, kteří se vydali na lov, zbývali jenom Carlisle s Esme a ti seděli u kuchyňského stolu a nad něčím přemýšleli.

„Carlisle, dneska bude svítit slunce.“ Řekl jsem ještě stále trochu rozčíleně. Esme se na mě podívala a potom jí hned došlo to, co mě. Zděšeně se podívala na Carlislea.

„Zavolám Rosalii, ať se vrátí domů.“ nečekal na nic a už vytáčel telefon.

„Edwarde, asi bys měl dojít pro Victora.“ řekla hned na to Esme a já se tedy vydal pro mého kamaráda, rozhádaného, ale pořád kamaráda.

 

„Victore, to je dobře, že jsem tě stihnul.“ Řekl jsem, když jsem viděl Victora vycházet z domu. „Kam se chystáš?“ zeptal jsem se znepokojeně, když jsem si všiml jeho pravé ruky, ve které měl velkou cestovní tašku.

„Na malý výlet.“ Odpověděl naprosto klidně, prošel kolem mě a dal tašku do kufru auta, které stálo u domu.

„Teď nesmíš nikam odjed. Dneska přijedou…“ řekl jsem a zamračeně si měřil oblohu, na které se to protivné slunce prodíralo. Stál jsem ve stínu, takže jsem se nemusel bát odhalení.

„Mám jít tedy k vám?“ zeptal se naprosto překvapně přestože věděl, že tam bude muset. Souhlasně jsem přikývl a chystal se vyrazit zpátky domů, abychom mohli promyslet, co řekneme na obhajobu k Dimitrijově smrti, ale v tom mě zastavil jeden z nejhezčích hlasů.

„Edwarde!“ zavolala Bella a s úsměvem se ke mně vydala. Když si, ale všimla i Victora po mém boku, její úsměv trochu pohasl. „Ahoj Victore.“ Pozdravila ho odměřeně a mě věnovala další ze svých úsměvů. Usmál jsem se na ni.

„Ahoj Bello.“ Byl jsem rád, že ji dneska můžu ještě vidět, nikdo nevěděl, co dnešek přinese.

„Kam se chystáte?“ poukázala na Victorovu tašku, kterou pořád držel nevědomky v ruce.

„Victor jde dneska k nám, budeme mít návštěvu.“ nechtěl jsem jí říkat nic víc, pokud mě o to sama nepožádá a právě teď bylo docela nebezpečné, kdyby věděla cokoliv navíc o nás. Nikdo nemohl tušit, jak se Jane s Alecem zachovají a jestli nějak nezjistili, jak ten předvčerejšek vlastně byl. Bella na mě musela poznat, že ze mě víc nedostane a tak se jen chápavě usmála.

„Takže se uvidíme později Edward. Mějte se.“ Rozloučila se s námi a vydala se směr její předchozí cesty.

„Úplně mě přehlížela!“ postěžoval si Victor, když odešla z doslechu.

„Můžeš si za to sám, to jak ses choval předevčírem, nebylo, jak bych to řekl, zrovna na úrovni. Tehdy jsem se, ale vyjádřil jasně k tvému chování.“ Řekl jsem mu mrazivě a vydal se k nám domů. Doufal jsem, že přijedou co nejdřív, abychom to všechno měli z krku co možná nejdříve. Potřeboval jsem s Bellou mluvit.

 

Bellin pohled:

Tušila jsem, že přijede opět ta návštěva, kvůli které bych asi neměla být s nimi. Nevěděla jsem, jestli to má taky něco společného s Victorem, ale někde v duchu jsem se bála, aby se mu něco nestalo. Ublížil mi, to ano, ale pořád jsem ho měla ráda. Chápala jsem jeho chování v minulosti i teď, ale rozhodně jsem s ním nemohla být. Aspoň ne teď a potom asi taky ne.

„El, jedeš se mnou?“ zavolala jsem do domu na sestru.

„A kam máš namířeno?“ vykoukla ze dveří obývacího pokoje.

„Do Rush, už jsem tam dlouho nebyla.“ Potřebovala jsem změnit prostředí. Tady mi všechno padalo na hlavu a já jsem si ji právě potřebovala pročistit. Navíc vypadalo, že bude výjimečně hezky tak proč toho nevyužít?

„Že se vůbec ptáš!“ zvolala překvapeně a před zrcadlem na chodbě si ještě rozčesávala vlasy. No samo, úplně jsem zapomněla na Petera. Určitě bude mít radost, když mu tam Elinor dovezu. Ještě jsem ani nedošla k autu a ona už nedočkavě seděla uvnitř. Moc se těšila.

V autě zapnula rádio a k našemu překvapení hráli zrovna naši oblíbenou písničku. Vyjela jsem ze Swords a potom ještě víc zesílila rádio. Obě jsme začali zpívat, moc jsme si tu cestu užily.

„Ahoj holky.“ pozdravil nás Peter, když jsme vystupovaly z auta a šel políbit El na přivítanou. Jako dvě hrdličky, pomyslela jsem si v duchu a usmála se. Peter nás potom odvedl dovnitř a my se pozdravili i s Carlem, kterého jsem neviděla snad celou věčnost. Na tváři měl pořád ten šibalský a zároveň šťastný úsměv. Zřejmě měl stejnou radost jako já, když se Elinor dala s Peterem dohromady.

„Tak co budete dělat?“ zeptal se Carl, když Peter na chvíli zmizel v pokoji.

„Ještě nevím, ale je hezky a tak jsem si říkala, že už jsem tu dlouho nebyla, a když jsem řekl El, kam pojedu, nenechala se dlouho přemlouvat.“ Vysvětlila jsem svoje úmysly ohledně dnešního dne.

„No vidíš, mám takový pocit, že Peter se zrovna chystal ven. Volal Paul, že ho budou čekat na hřišti. Možná tam budou i děvčata.“

„To je dobrý nápad.“

„Jo táta ten má čas od času dobré nápady.“ ozval se opět Peter, který vycházel z pokoje a převlékal si přes hlavu čisté tričko.  „Tak jdeme?“ podíval se po mně a chytl El za ruku. Potom jsme tedy vyrazili na hřiště. Carl mě pravdu. Na hřišti byli jak kluci, tak i Lee a Jane, které zrovna listovaly nějakým časopisem.

„Ahoj, podívejte, koho jsem přivedl.“ pozdravil vesele Peter ostatní a tím na nás padla jejich pozornost. Holky se na nás hned vrhly a každá chytla jednu z nás za ruku a táhla na lavičku, kde ležel ten časopis.

„El, co si myslíš o tomhle herci?“ zeptala se Lee, zatímco Jane si klepala na hlavu. Podívala jsem se, koho měla Lee na mysli a taky jsem zavrtěla hlavou. Tak na tyhle řeči jsem opravdu neměla. Byl to zase nějaký mladý herec z filmu, který měl nedávno premiéru, a všechny holky se do něj zbláznily. S Jane jsme si odsedli kousek stranou.

„Tak co, kde máš Victora?“ zeptala se po chvíli.

„My jsme se rozešli. Nějak nám to neklapalo.“ Odpověděla jsem po chvíli, kdy jsem překonala počáteční překvapení z téhle otázky. To co mě překvapilo, ale vlastně nebyla otázka, ale osoba, která ji položila.

„Promiň, to mě nenapadlo, vypadali jste spolu tak šťastně.“ omluvila se mi a snažila se vymyslet nějaké jiné téma rozhovoru.

„To nic, Victor mi neříkal tak úplně pravdu, a když jsem se ji dozvěděla, zachoval se jako úplný magor.“ Řekla jsem, aby věděla, že jsem to už překonala, přestože jsem vlastně neměla co překonávat. Vzpomínka na Victora mě sice pokaždé píchla u srdce, ale pokaždé jsem to cítila míň a míň.

„A co Edward?“ opět mě její otázka překvapila. Podívala jsem se na ni, a když jsem viděla ty jiskřičky v očích, hned mi došlo, proč se na něj ptá. Líbí se jí. Ale řekněte mi někoho, komu by se nelíbil? Edward přece vypadá jako princ z nějaké pohádky. Tou myšlenkou jsem si zase vzpomněla na babiččina slova. Podle ní byl tím princem Victor a já princezna, která ho zachránila. Edward v jejím příběhu nehrál vůbec žádnou roli, ale v mém životě hrál teď jednu z nejdůležitějších rolí.

„Dneska k nim měla přijet nějaká návštěva.“ řekla jsem zamyšleně.

„Aha.“ Odpověděla trochu zklamaně, když věděla, že ani nemůže čekat, že by se tu objevil a tak se zadívala na kluky, kteří se honili za balónem. Peter se, ale moc nesoustředil, každou chvílí se díval na El a ta zase na něho a tak jeho tým prohrával se značným bodovým rozdílem.

„Petere, nespi. El ti nikam neuteče, ale jestli sis nevšiml, tak zrovna prohráváme.“ Obořil se na něj Paul, kterému ten rozdíl bodů vadil.

„Nech ho, copak nevidíš, že je chudák zamilovaný?“ postavil se za Petera Jack.

„Ať si je zamilovaný, neberu mu to, ale ať hraje pořádně.“ řekl Paul snažící se o přísný výraz, ale úsměv který se mu začal rozlévat na tváři, mu v tom hodně bránil a potom se přidal k rozesmátému Jackovi.

„Jasně kapitáne.“ Zasalutoval mu Peter, což všechny na hřišti rozesmálo, jako bych na jeho místě zrovna viděla Emmeta, ten by si nenechal tohle ujít k nějakému fórku, potom ještě poslal vzdušnou pusu El a potom se konečně začal věnovat hře. Nakonec stejně prohráli, ale už to nebylo Peterovou zásluhou.

 

Edwardův pohled:

Když jsme se s Bellou rozloučili, vydali jsme se s Victorem rovnou k nám. Ani jeden z nás jsme nijak zvlášť netoužili po návštěvě z Voltéry, ale věděli jsme, že je to nezbytné. Přemýšlel jsem nad tím, jak se mohl, Aro ohledně Victora rozhodnout, ale nic mě nenapadlo. Victorovi myšlenky se zase točily jenom kolem Belly a v duchu si nadával, jaký byl sobec, představte si to, souhlasil s mým pojmenováním a přiznal si, že se opravdu choval jako sobec, a doufal, že by mu mohla Bella odpustit.

I přesto, že dokážu jenom číst myšlenky, jsem poznal, jak moc Victora bolí to, že ho Bella odmítla. On ji skutečně miluje, jenom se nechal moc unést svou touhou zůstat s Bellou na vždy své věčnosti. Teď dokonce i litoval toho, že mě žádal o její proměnu v upíra. Viděl na vlastní oči jak je proměna bolestivá a tak jsem v jeho myšlenkách zaslechl tou zůstat s Bellou do konce jejího lidského života.

„Edwarde, asi bych se ti měl omluvit.“ řekl, když jsme přicházeli k domu.

„Za co?“ zeptal jsem se opravdu překvapeně a to mě překvapí opravdu málo co.

„Za své chování, neměl jsem po tobě chtít, abys Bellu proměnil a to co se stalo je všechno moje vina, choval jsem se jako naprostý sobec. Moc se omlouvám.“ Jeho slova zněla upřímně a když jsem slyšel i jeho myšlenky, nedokázal jsem se na něj zlobit dlouho, navíc mi chyběl nejlepší kamarád,k kterého jsem díky Victorovi mohl poznat.

„Odpouštím ti, ale teď jenom doufám, že se o tvém přeřeknutí nedozví i v Itálii. Nebylo by to zrovna nejvhodnější.“

„Bude jim moc vadit, že jste zničili Dimitrie?“

„No, asi jim to bude vadit. Už jen kvůli jeho daru, vystopovat lidi nebo upíry i na velké vzdálenosti.“ O jeho daru jsem se dozvěděl od Carlislea, který znal většinu upírů ze svého dřívějšího pobytu u Ara. A to už bylo hodně dlouho, Dimitrij patřil k hodně starým členům gardy. Jsem zvědavý, jak se Jane s Alecem zachovají, až se dozví o své ztátě. V těchto myšlenkách jsem došel až do domu. Všichni už seděli v obývacím pokoji, kde vládla příšerně napjatá atmosféra. Povzbudivě jsem se tedy usmál na Jaspera, terý to všechno musel snášet a potom jsem se podíval na mou malou sestřičku Alici, která opět upíra svůj zrak do daleké budoucnosti. Tedy ne až moc daleké, přesněji do dnešního odpoledne, ale moc toho neviděla. Jenom Jane a Aleca, ale nechtělo se mi věřit, že by s nimi neposlal, Aro, ještě nějakého člena gardy. Pochybuju, že spoléhali jenom na sílu Dimitrie, který tu navíc ani nebude.

Ne určitě s nimi přijede ještě někdo jiný, koho Alici nevidí. Třeba ještě není jisté, kdo to je, nebo se k nim přidá až později. V to jsem doufal, přece neexistuje nikdo, u koho by Alice nemohla vidět budoucnost. Tedy, někdo existuje, ale ti s Volturiovýma rozhodně za jeden provaz nepotáhnou. Spíše bych se mohl vsadit, že by šli spíš proti nim. Smečka z La Push, z amerického Olypijského poloostrova, kde jsme strávili několik let v malém deštivém městečku Forks.

„Alice, pořád nevidíš někoho dalšího?“ zeptal se po asi hodině Carlisle.

„Bohužel ne.“ odpověděla smutně Alice a snažila se znovu nahlédnout do budoucnosti v marné naději, že konečně spatří tvář nějakého dalšího upíra z gardy, který bude Jane a Aleca doprovázet za jejich úkolem.

„To bude dobré, nemusíš se už snažit. Víme, že mají dneska přijít a to je hlavní.“ Snažil se ji uklidnit Jasper, protože Alice už byla na nervy z toho, že nevidí, co všechno se dneska odpoledne přesně stane. Když ani jeho slova nepomohly, ucítil jsem, jak se pokojem rozlila vlna uklidnění, protože Jasper nechtěl vidět utrápenou tvář své lásky.

Všichni seděli v pokojích vedle svých drahých poloviček a snažili se vypadat aspoň trochu uvolněně, přestože to bylo velmi patrné předstírání. Nakonec to Emmet nevydržel a zapnul si televizi.

„Emmete?“ zeptal jsem se překvapeně.

„No co? To tu chcete jenom sedět a čekat až se na nás přijedou podívat?“ pohodil nenuceně rameny a začal fandit svému týmu. Vlastně měl pravdu, sám jsem se tedy přesunul ke klavíru a Carlisle s Esme do pracovny. On studovat a ona zase pracovat na některých svých návrzích. Rose se zvedla a šla do svého pokoje.

Jasper se s Alicí přesunuli do zimní zahrady. Pořád se ji snažil uklidnit, ale já jsem v jejích myšlenkách pořád viděl, jak byla nešťastná z toho, že je tak bezmocná a nemůže své rodině pomoct. Chtěl jsem ji také nějak uklidnit a tak jsem začal hrát skladbu, kterou jsem pro ni před několika lety složil. V myšlenkách jsem jenom zaslechl její tiché poděkování a omluvu za to, že nám nemůže nijak pomoci.

 

Přijeli hodinu po poledni a měl jsem pravdu, když jsem si myslel, že nepřijeli sami, ale ten co byl s nimi, nás hodně překvapil. Čekali jsme kohokoliv z gardy, ale ne toho, kdo přijel.

Carlisle se snažil zamaskovat překvapení příjemným úsměvem hostitele, ale v myšlenkách se bál nejhoršího. Toho, co mohlo nastat příjezdem JEHO.

Diskusní téma: A tak princezna zachránila prince

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek